Bůh žehnej pandemii aneb dýchla na nás svoboda

Ne, nezbláznil jsem se… Dneska jsem si uvědomil ten závan svobody, který nám přinesla pandemie. Nevěříte? Nelovte mě na detailech, pojďme se podívat na celek.

Symbolem svobody a nesvobody pro mě není to, jestli nosím roušku, nemám courat venku a v září nebudu moci na jachtu. To jsem prostě nemocný, resp. potenciálně nemocný, a chovám se tak, abych neonemocněl a nenakazil někoho dalšího. Srovnávat to za největší zásah do lidských svobod zní zajímavě, nicméně…

Ve vší jednoduchosti, na příkladu naší rodiny, máme dvě babičky, naše matky, kterým je přes osmdesát let. Ano, mám obavy, ale poradíme si. Babičky izolujeme, zásobujeme a děláme všechno pro to, abychom je ochránili. V konečném důsledku jsme jim vysvětlili, že se nakazí asi většina z nás, ale epidemie se musí zbrzdit, protože když nám ony onemocní, aby na ně zbylo lůžko s ventilací. Vím, zjednodušuji.

Před dvěma lety jsem seděl večer v Astaně (dnes Nur-Sultan, Kazachstán) s mým známým, a protože má rád ČR a „zkoumá“ nás, bavili jsme se o historii Rakouska-Uherska a Československa. Některé věci prostě cizinci z jiné, byť blízké, slovanské kultury nevysvětlíte. Snažil jsem se mu říct, že jsme „smějící se bestie“. Tenkrát to nepochopil, až teď při pandemii.

Všimli jste si, jak to vlastně celé probíhalo, když z toho sundáme všechny tiskovky, výkřiky a prohlášení.

Blížilo se nebezpečí, politici o něm zlehka mluvili, ale nikdo neměl odvahu „vylézt na bednu“ a říct to nahlas, že je třeba se připravit.

V konečném důsledku mě varovalo několik věcí:

• Ministr zdravotnictví tvrdí, že přikázal nemocnicím se předzásobit, a následně se ukázalo, že to ani s největší vůlí nemohou stihnout, protože by nestihly udělat výběrová řízení

• Ministr vnitra prohlásí, že nedělá všechny nákupy, jak má a policejní prezident mu slíbil, že na něj budou hodní, až ho budou zavírat. Já vím, že to bylo částečně myšleno jako vtip, ale jde z toho mráz po zádech.

• Odložili 3. a 4. vlnu EET – nevěřím, že z dobroty, ale proto, že to už by voliči ANO z řad podnikatelů neskousli ani s rouškami na očích, a ten cirkus by se rozsypal.

Vracím se ke Kazachovi a „smějícím se bestiím“. Zase jsme si poradili, počítá se výsledek, jsme improvizátoři, naprosto dokonalí a umíme držet spolu.

Najednou zvládnou na univerzitě vyrobit filtry a levnější ventilace, rychle, i bez ISO, které neříká nic o erudici, ale že máte v pořádku papíry (částečně zjednodušuji). Prostě to bylo potřeba udělat. Tak se to udělalo bez byrokracie.

Pamatujete, jak likérka na Moravě začala vyrábět dezinfekční gely a celníci jim to zatrhli. Já se na toho celníka vlastně ani nezlobím, rozumím mu, drží se pravidel. Možná jim to tam na místní Celní správě přišlo jako pakárna, ale možná měli strach, že přijdou o práci, možná ten, co to hlásil a řešil má doma ženu s dětmi a jeden plat. Tam chyba není…

Všimli jste si, jak jsme se za posledních 16 let zadrátovali do pravidel, jak ta pravidla ničemu nepředchází, protože jdou vždycky nějak obejít, byť se tu všechny protikorupční jednotky a neziskovky proti korupci prohánějí „jak Němci za války“ – nebo „vojska Varšavské smlouvy v osmašedesátém“? Otrávili jsme lidem život EET, zákazem kouření (přece musíme všechno nařídit – na chudý lid musí být přísnost), GDPR atd., nebudu pokračovat.

Teď je krásně vidět, kolik toho umíme, jak dokážeme věci řešit, když jde do tuhého. To všechno pandemie nádherně odhalila, kolik hloupých a svazujících pravidel okolo sebe máme. A všichni dělají, co mohou.

Žiji tady rád, jen už jsem si poslední dobou připadal jako znormovaný párek ve znormované krabičce dle pravidel EU, resp. abych byl spravedlivý, dle znormované doporučené velikosti krabičky na mě jako na ten párek, které jsme si u nás uzákonili, aby na tom někdo mohl vydělávat, že bude někoho buzerovat, že nemá ze zákona správné krabičky a on napsal normy, které si musíte koupit, nechat se pravidelně kontrolovat a dodržovat a někdo se na vás zbytečně živí a nic to nepřináší.

V principu mi to celé přijde takhle jednoduché.

Takže, nezbláznil jsem se, jak jsem avizoval na začátku, jen mě trochu zpátky oblila svoboda 90. let, protože si už minimálně od roku 2004 připadám jak žába v mixéru. A pořádně jsem to zvládnul pojmenovat až dnes.

Takhle to cítím já. Doufám, že to probuzení, až se tu „corona“ adaptuje a přestane být nebezpečná tolik, rychle nezmizí.

Václav Hrbek, 27.3.2020