Blog

Bytostně odmítám konglomerátní řetězce kaváren. Vykořisťování malých zemědělců a jejich rodin ze států třetího světa v honbě za miliardovými zisky je mi zcela bez ostychu odporné - jinými slovy - vítejte v pozdním kapitalismu.

„Tak nám mění ve firmě strukturu…probíhá reorganizace“, tak zněla první slova manažerky na našem setkání. Zeptala jsem se, jestli to bude přínos a manažerka pokračovala...

Espresso bylo to odpoledne skvělé. Jako vždy v téhle asi nejmenší karlínské kavárně. Lehce nakyslé s ovocnými podtóny, přesně jak to mám rád. Takové, jaké umí jen tenhle barista. Vede svoji kavárničku se čtyřmi židlemi už patnáct let. Pro kávu si jezdí také sám. Až do Hamburku.

Ještě před pár lety existoval fascinující fenomén: lidé dočetli článek až do konce. Ne všichni, ale bylo jich hodně. 
Dnes se většina z nás dostane sotva za druhý odstavec, než náš mozek zašeptá: „Co kdybychom… jen na malinkou chvilinku… mrkli na telefon?“

Většina rodinných firem si myslí, že na předání své firmy další generaci mají ještě čas.
Ale nástupnictví nečeká. A když se neřeší včas, rozhoduje místo rodiny náhoda, emoce - nebo dokonce soud. A to je přesně chvíle, kdy o budoucnosti firmy nerozhoduje rodina, ale systém.

Každý rok přináší nové zkušenosti. Ten letošní mi připomněl, jak důležité je být přítomný – v rozhovoru, v emocích, i v tichu mezi slovy. Byl to rok plný setkávání, učení a vděčnosti.

Blíží se prosinec a s ním i konec roku 2025.