Tento prázdninový blog nebude moc edukativní ani businessově zaměřený, ale i tak si svoje čtenáře jistě najde. Prostě takové letní psaní během okurkové sezóny. Ovšem nutno podotknout, že toto léto se od těch ostatních dost liší. Fotbalové mistrovství světa se totiž nekoná každé léto, ale jen jednou za čtyři roky. Navíc naše reprezentace se na něj probojovala po dlouhých 20 letech.

Co z toho plyne? Třeba to, že někteří čtenáři těchto řádků měli možnost vidět náš tým na MS letos poprvé.

Ale popořádku. Jsem sparťan. Chápete? Sparťan. Fotbalový fanoušek pražské Sparty. Týmu, který byl v posledních desetiletích ve stínu své dříve podceňované sešívané konkurence. Týmu, který se po krásných dvou sezónách s titulem opět krčí na příčkách pod odvěkým rivalem z druhého břehu Vltavy. Už to je docela očistec.

Znáte nějaký vtip o fotbale a fotbalistech? Já jich pár znám, ale vůbec se nesměju.

„Víte o tom, že prý budou hráči z Letné fasovat řeznické zástěry?“
„???“
„Ano, jdou prý od porážky k porážce.“

„Pane doktore (zvěrolékaři), můj pes vždycky po víkendu, když Sparta prohraje, tak celý týden strašně vyje.“
„A co dělá, když Sparta vyhraje?“
„Já nevím, mám ho teprve 2 roky.“

Smějete se? Já opravdu vůbec ne. Věřte mi, vůbec. Ani trochu.

Nicméně jak už jsem uvedl, tím že se naši probojovali na závěrečný turnaj mistrovství světa v Americe, měl letos český fotbalový fanoušek o zábavu postaráno i během června a července. Přijatelní soupeři, takže hratelná skupina. Těšení se celého národa na televizní přenosy našich kluků. Měl jsem tu čest být na posledním barážovém zápase s Dánskem na stadionu (na Letné, samozřejmě, do konkurenčního Edenu na Irsko se mi tak nějak nechtělo). I to mě namlsalo, hezká předehra před očekávaným fotbalovým svátkem.

A pak přišlo rozlosování a hrací časy. Ve 4 ráno, v 18 odpoledne a ve 3 ráno. Co víc si pracující fanoušek může přát, že? Ovšem my fotbalumilovní OSVČ jsme si to s předstihem zařídili tak, abychom i při brzce ranních začátcích zápasy viděli. Naplánoval jsem si ty dny první koučinky až na 10.hodinu a v Praze. A ještě jsem si to šikovně vymyslel tak, že nebudu vstávat ani ve 3, ani ve 4, ale klidně až v 6. Nepodívám se na web, nebudu číst žádné SMS, WhatsAppky, prostě nic. Najdu si hezky záznam v televizi od začátku zápasu a mám ten fotbal skoro jako v živém přenosu, s adrenalinem i momentem překvapení.

Jenže ta překvapení jsem měl nakonec celkem čtyři. Tři ve formě mizerných výsledků a hlavně výkonů naší reprezentace. A k tomu ještě jedno čtvrté. Které to bylo? Nenadálá pracovní zakázka v jedné firmě od brzkého rána po všechny tři hrací dny naší reprezentace. Je vám určitě jasné, co to znamenalo. No že jsem v 6 ráno žádný z obou fotbalů neviděl. Ještě k tomu jsem se hned na ranní směně dozvěděl nejen výsledek, ale všechny podrobnosti o průběhu zápasu. Logicky mě pak večerní záznam po skončení směny už moc nebavil. Tak prostě zase za 4 roky …

Jinak si říkám, že podobný „reprezentační úspěch“ už jsme zaznamenali na jedné z našich předchozích účastí na šampionátu, konkrétně ve Španělsku v roce 1982.

Po jeho skončení (lépe řečeno po skončení naší reprezentace na něm, a to stejně jako letos už po základní skupině) tehdy vznikla mezi fotbalovou veřejností dost kritická satirická básnička. Šlo o lidovou tvořivost, takový trochu samizdatový fotbalový folklór. Brala si na paškál tehdejšího trenéra Jozefa Vengloše, unavené výkony hráčů, a taky fakt, že trenér během tří zápasů skupiny vystřídal dokonce všechny tři nominované brankáře (Zdeněk Hruška chytal proti Kuvajtu, Stanislav Seman proti Anglii a Karel Stromšík proti Francii), což byla na mistrovství světa naprostá kuriozita. Vzpomínáte, vy dříve narození?

Báseň začínala slovy „Do Španělska na kopanou veze Vengloš gardu starou…“ a pokračovala v podobném duchu:

… všichni se tam hrozně báli,
Kuvajťané body brali.
Tři brankáře s sebou vzali,
poctivě je vystřídali … atd. atd.

Skoro si říkám, že naše letošní účinkování by si taky nějaký takový výtvor zasloužilo. Třeba mě napadá taková jednoduchá dětská rýmovačka, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý žák 4.třídy ZŠ:

Naše výkony v Americe,
případně ostuda z Mexika,
byly jak rána do palice
a Koubek od týmu utíká….

Naštěstí už je ta bída za námi. Opět nemáme a nejspíš ještě nějakou dobu nebudeme mít trenéra, protože na něj prostě nemáme. My, dříve fotbalová velmoc, dost možná za pár měsíců pošleme funkcionáře svazu v čele s držitelem Zlatého míče za rok 2003 prosit do Jablonce, jestli by se mohl stát „Kozel zahradníkem“.

Už týden po finále mistrovství světa však začíná další ročník naší fotbalové ligy. A aby toho utrpení a ponížení nebylo málo, naše Spartička toho v přípravě na ligu moc nepředvedla ani na fotbalovém, ani na přestupovém poli.

Znáte ten vtip o tom, jak naši kluci z Letné budou fasovat řeznické zástěry …? Už asi znáte, když jste to dočetli až sem…

Víte, co je na tom nejkrásnější? Že my sparťané věříme, fandíme a často i trpíme s naším klubem. Stejně jako fanoušci nároďáku už teď mluví o tom, jak za dva roky pojedou na mistrovství Evropy a za další dva opět na mistrovství světa.
Proč?
No protože tam zase postoupíme, to dá rozum.
Čili věř a víra tvá tě uzdraví.

Miluju ten fotbalový kolotoč. I přesto, že fotbalový fanoušek musí být někdy skutečný masochista a trpitel. A to se musí umět.