Když v roce 1748 napsal Benjamin Franklin mladému obchodníkovi ono slavné “čas jsou peníze,” myslel to jako pobídku k píli a efektivnímu nakládání s časem i penězi. “Nezahálej, protože každá promarněná hodina je nevydělaný peníz.” Celá ta věta i celý ten odstavec je o tom, že máme sice čas směňovat za peníze. Ovšem v kontextu dnešního světa to funguje přesně naopak.

Lidé totiž nepracují pro peníze. Pracují pro čas.

Zkuste si sami na sobě jeden malý myšlenkový experiment, který v různých obměnách proběhl v nespočtu průzkumů. Kdybyste dnes vyhráli v loterii deset milionů dolarů (tedy 225 milionů Korun), zůstali byste ve své současné práci?

Dejte si čas na rozmyšlenou… Já počkám.

Chcete vědět, jak je to statisticky?

Víc než polovina lidí odpoví, že za daných podmínek by v ní minimálně nezůstala a méně než čtvrtina tvrdí, že by nepřestala pracovat za žádnou částku.

Pojďme si to možná trochu přerámovat. Peníze totiž nejsou cíl. Nebo by alespoň neměly být. Jsou to jen kusy papíru s historicky důležitými osobnostmi, kterými si kupujeme něco mnohem cennějšího - možnost říct ne. “Ne, takhle svůj čas trávit nechci.”
Kupujete si dům, abyste ho nemuseli vlastnoručně stavět. Jídlo, abyste ho nemuseli pracně pěstovat. Auto, abyste ty vzdálenosti nemuseli chodit pěšky. Peníze jsou v podstatě fyzickou podobou nekonečné volby a hlavně schopnosti některou z voleb odmítnout.

A přesně tenhle detail mění celou diskuzi o tom, jestli vám umělá inteligence vezme práci.


Co je to vlastně práce?

Každá práce na světě je v jádru stejná. Ať už jste zdravotní sestra, programátor, kuchař, právník nebo obchodník, děláte v podstatě jednu jedinou věc – berete nějaký input (vstup) a proměňujete ho v output (výstup).

Sestra se zaslouží o změnu zdravotního stavu pacienta na zdravého. Programátor vezme neefektivní proces a vydává mnohem efektivnější. Kuchař vezme suroviny a vydává luxusní pokrm. Mezi těmi jednotlivými vstupy a výstupy se děje nespočet úkonů - klikáme, přenášíme data z jedné tabulky do druhé, čekáme, třídíme, mačkáme tlačítka, jedno po druhém, abychom kurz své práce nasměrovali a dovezli z bodu, kde jsme, do bodu, kde nás chce mít náš koncový zákazník.

A tady si pojďme nalít čistého vína. Práci máte ze dvou důvodů:
Tu činnost někdo/nikdo dělat nechce.
Někdo/nikdo na tu činnost nemá čas.

A když se nad tím výčtem činností, které je potřeba udělat pro to, aby se vstup proměnil ve výstup, zamyslíte, zjistíte, že je z velké části tvořen přesně těmi činnostmi, které nikdo dělat nechce a na které nikdo nemá čas.

Otázka tedy nezní: “Sebere mi AI práci…?”
Otázkou spíš je: “Vezme mi AI můj úkol?”
A odpověď zní - ano. Velmi pravděpodobně.

A jestli tenhle rozdíl zní jako slovíčkaření, tak vězte, že v něm leží úplně všechno. Protože pokud je vaše náplň práce postavená na hrstce repetitivních úkolů, pak úkol a práce splývají v jedno a máte se skutečně čeho obávat. Ale pro drtivou většinu z nás nemohu říci, že to platí.


Poučení z bankomatů

Vraťme se do roku 1967, konkrétně do jednoho nesnesitelně horkého červnového dne před pobočku Barclays Bank na předměstí Londýna, kde John Shepheard-Barron zasunul do bedny kus papíru a ta mu k údivu pozorujícího davu vyplivla bankovku. Zrodil se bankomat a všem bylo naprosto jasné, že s pokladními je amen.

Jenže pak se stalo něco, co nikdo nečekal – ani samotní bankéři. Jak přibývalo bankomatů, přibývalo i pokladních. Jejich počet rostl dalších padesát let až do svého vrcholu někdy kolem roku 2007. Bankomat totiž pokladního nenahradil, ale sebral mu tu nejotravnější část práce - tedy počítání a vydávání bankovek, a uvolnil mu ruce k něčemu hodnotnějšímu.

Pokud ale opravdu chcete příklad profese, která dočista z povrchu zemského vymizela, je to operátor výtahu - tedy tzv. liftboy. Muž, který téměř sto let seděl v kabině a ručně tahal za páku, aby vás dovezl do správného patra.

Naproti tomu pilotům zautomatizovali skoro úplně celou práci – autopilot se zdokonaluje od dvacátých let minulého století. Letadla dnes dokážou sama přistát i za nulové viditelnosti, a přesto pilotů mnohonásobně přibylo. Automatizace (samozřejmě komercializace, vznik “volného času” atp.) z létání udělala masovou záležitost pro celý svět.

A z jakého že důvodu teda vůbec potřebujeme v kokpitu člověka? Protože počítač do vězení nepůjde. Protože počítač odpovědnost nenese. Vy ano.


Budu tedy nahrazen???

Data i historie odpovídají docela jasně – spíše než o nahrazení se bavíme o tzv. augmentaci. Nástroj, který ze vstupu do výstupu odstraní tu nejotravnější část cesty, vám nesebere práci. Vrátí Vám to nejcennější, co máte. Vrátí Vám čas. Tedy přesně to, pro co jste celou dobu pracovali.

A tady se dostáváme k jádru věci, o kterém tady v Alternation mluvíme pořád dokola – rozvoj člověka není luxus ani hašení požárů. Je to jediná odpověď na svět, ve kterém stroje umí čím dál víc. Ne proto, abychom se strojům vyrovnali v tom, co dělají lépe než my. Ale proto, abychom byli nejlepší verzí sebe sama.

Umělá inteligence Vám práci nevezme.

Ale vezme Vám ji někdo, kdo ji používat umí.

A jestli máte pocit, že tenhle rozdíl mezi „umět" a „neumět" je zrovna ta laťka, přes kterou byste rádi přeskočili, ozvěte se nám. Rádi vám ukážeme, jak na to.

Filip Král