Z některých slov pozitivní čiší pozitivní konotace: Svoboda. Volnost. Důvěra. Radost. Rozvoj. Partnerství.´

A pak jsou slova, při kterých se nám nepatrně stáhne žaludek.

Třeba slovo závazek.

Závazek zní negativně, vyvolává obavy. Něco budu MUSET. Něco jsem slíbil a teď to MUSÍM splnit! Něco ode mě někdo očekává. A hlavně – už z toho nemohu tak snadno vycouvat.

Dokonce i ekonomický jazyk nám příliš nepomáhá. Máme pohledávky a máme závazky. Pohledávka je něco, co mají dát druzí nám. Závazek je něco, co musíme dát my jim.
Možná slovu závazek v tom podvědomém vnímání trochu křivdíme.

Pojďme se proto na téma závazků podívat podrobněji. S cílem definovat, zda je závazek věc prospěšná či nikoli. A speciálně se podívejme na roli závazku v rozvoji, nebo, chcete-li v seberozvoji.

V českém prostředí má tohle slovo docela zajímavou historii. Starší generace si ještě mohou vzpomenout na socialistické „závazky“. Pracovní kolektivy se zavazovaly překročit plán, vyrobit něco navíc, splnit úkol před termínem, odpracovat další hodiny. Existovaly socialistické závazky, brigády socialistické práce a nejrůznější veřejné sliby, jejichž skutečná dobrovolnost byla někdy přinejmenším diskutabilní.

Závazek tak dostal zvláštní příchuť. Takový závazek tehdy nebyl úplně můj. Bylo to něco, co se ode mě očekávalo. Něco, k čemu jsem se sice „zavázal“, ale někdo jiný už předem věděl, k čemu se mám zavázat. Se svobodou a volností to tedy rozhodně nemělo nic společného.

A možná v nás kousek tohoto vnímání zůstal dodnes. Když nám dnes někdo nabídne dlouhodobou spolupráci, často se nejprve ptáme:

K čemu se budu muset zavázat? Kolik toho budu muset objednat? Na jak dlouho? Co když za půl roku zjistím, že potřebuji něco jiného? Co když se změní situace? Co když změním názor? Pak už chybí jen kousek k tomu obligátnímu: “Já se nechci zavazovat!”

Bez závazku by ale spousta standardních věcí vůbec neexistovala (nebo blbě). Zkusme se na chvíli od firem vzdálit. Manželství je závazek. Rodičovství je závazek. Přátelství je svým způsobem také závazek. Vlastnictví psa je závazek. Když se rozhodnu každý týden třikrát běhat, přijímám závazek sám vůči sobě. Když někomu slíbím, že mu pomohu, přijímám závazek vůči němu. A když se člověk rozhodne něco opravdu dobře umět, přijímá možná jeden z nejtěžších závazků vůbec. Že u toho vydrží.

Závazek má ještě jednu zvláštní vlastnost. Dokud o něčem jen přemýšlíme, můžeme téměř nekonečně dlouho váhat: Měl bych začít cvičit. Měl bych změnit práci. Měl bych dokončit školu. Měl bych se naučit jazyk. A taky třeba: Měli bychom se konečně pustit do změny firmy!

Dokud je to “měl bych”, znamená to „možná“, a neexistuje žádná skutečná hranice mezi rozhodnutím a nerozhodnutím. Až závazek tu hranici vytvoří. Najednou už nejde jen o přání. Vznikne určitý bod, od kterého se naše chování začne poměřovat s tím, co jsme si sami slíbili. A právě proto může závazek fungovat jako silný motivační mechanismus. Ne proto, že nás někdo kontroluje nebo po nás něco chce (jako tomu bylo tehdy v dobách socialismu :-). Ale protože jsme si sami vytvořili měřítko. Řekli jsme: tohle je pro mě dost důležité na to, abych u toho vydržel.

A tady podle mě vzniká další zbytečné nedorozumění: Máme tendenci spojovat závazek s přesným plánem. Když se k něčemu zavážu, měl bych přece přesně vědět, co budu dělat v dubnu, v červnu a v listopadu. Jenže skutečný život v 21. století takhle nevypadá.. Okolnosti se mění. Prostředky se mění. Priority se mění. Firmy se mění. A člověk samotný se také mění. Pevný závazek tedy nemusí znamenat pevnou cestu.

Můžu mít velmi pevný závazek a přitom být velmi flexibilní v tom, jak jej naplním. Vlastně bych řekl, že čím jasnější je závazek ke směru, tím větší svobodu si můžeme dovolit v cestě. Když vím, kam chci dojít, mohu měnit trasu a stejně tam dojdu! Když nevím, kam chci dojít, každá změna trasy jen znamená další bloudění.

Tuhle myšlenku dnes hodně používáme i při práci Alternation s firmami. Ve vzdělávání je totiž velmi snadné uzavřít závazek ke konkrétním aktivitám: V březnu školení vnitrofiremní komunikace, v květnu leadership, v září delegování a v listopadu changemanagement. Skvěle to vypadá v tabulce, kterou posíláme na představenstvo 🙂 Jenže mezitím svět letí dál: odejde klíčový manažer, změní se hráči na trhu, následně logicky i strategie naší firmy…. Vznikne konflikt mezi dvěma odděleními, firma začne rychle růst nebo naopak šetřit. Ale zářijový trénink delegování je stále v kalendáři. Tak ho pojďme odškolit….. Protože jsme se k němu přece zavázali. Nebo ne?

Když jsem tyhle příběhy ve firmách už slyšel příliš často, začal jsem přemýšlet jinak. Nemá smysl zavazovat se tolik ke konkrétní aktivitě, ale ke směru změny. U nás v Alternation to například znamená, že po klientovi nechceme detailní objednávku na rok dopředu. Chceme vědět, kam míří.

Potřebujeme znát firmu. Její lidi. Způsob řízení. Komunikaci. Organizační strukturu. Potřebujeme vědět, kde se dnes nachází. A hlavně potřebujeme vědět, kam chce dojít. Jak mají pracovníci za nějakou dobu fungovat? Co mají umět? Jak se mají rozhodovat? Jak mají spolupracovat? Co mají v běžné praxi dělat jinak než dnes?
Pokud to klient ví, řekne nám to. Pokud to neví přesně, pomůžeme mu to pojmenovat. A pak přijímáme něco, co považuji za podstatnější než závazek “dodat konkrétní počet školení.” 

Přijímáme opravdový závazek! Přijímáme spoluodpovědnost za změnu. To je podstatně těžší a odpovědnější. Protože pak už nestačí říct: „My jsme školení odvedli dobře.“ Musíme se ptát: Změnilo se něco? Dělají lidé něco jinak? Pomohlo to firmě skutečně? Jsme opravdu blíž tomu, kam jsme společně chtěli dojít?

Náš systém FrameFlow je vlastně jen do praxe převedený způsob, jak takovou spolupráci umožnit. Klient nám dává prostor pracovat s jeho lidmi průběžně, my nemusíme dopředu předstírat, že přesně víme, jaké téma bude firma potřebovat za tři, za šest, za devět měsíců. Klient získává svobodu neobjednávat zbytečnosti. My získáváme svobodu volit v danou chvíli to, co může nejvíc pomoci. Ale obě strany přitom drží závazek ke směru a výsledku. A právě to mi připadá podstatné.

A tak přemýšlím o závazcích - možná je to nakonec docela jednoduché: Svoboda bez závazku zní krásně. Mohu cokoli. Nemusím nic. Mohu kdykoli odejít. Mohu kdykoli změnit názor.

Jenže pokud člověk nikdy nic nepřijme jako svůj závazek, může se také stát, že celý život zůstane jen u možností. Všechno bude otevřené. Ale nic nebude skutečně jeho. Závazek je možná chvíle, kdy přestaneme říkat „mohl bych“ a začneme říkat „tohle udělám“, u toho vydržím a dokončím to.

A pak možná zjistíme něco zvláštního: Že závazek a svoboda nejsou protivníci. Že jeden bez druhého vlastně moc nefunguje. Protože svoboda nám umožňuje vybrat si cestu. Ale závazek dává důvod po ní opravdu jít. Pokud to vnímáme takto, můžeme se závazky pracovat i dnes v době změn a volatility.

Tak co, jak to vnímáte teď po přečtení této úvahy? Je závazek pozitivní nebo negativní hrdina našeho činění?