Já bych mě sponzoroval. A co vy?

Petr Friesinger se opět hlásí přímo z trati půlmaratonu

/půlmaratonské zamyšlení nad běžícím časem, chodícími běžci a hlavně povzbuzujícími diváky/

Čím déle jste na půlmaratonské trati, tím víc si to užijete. No a já si to v sobotu v Ústí užil docela dost. Ovšem bylo to podle předpokladů a ani to nebyl můj letošní nejpomalejší půlmaraton, takže vlastně solidní tréninkový výklus. Víc už ale asi nemá cenu o mém letošním běhu psát. Snad jen to, že kdyby mě chtěl někdo sponzorovat, těžko by našel lepší objekt. Běhám často a běhám pomalu, takže by byla reklama divákům dlouho na očích. A to mě přimělo k zamyšlení nad nimi a jejich aktivní podporou právě při ústeckém závodu. Mezi diváky a běžci koneckonců funguje zvláštní interakce a často minimální rozdíl v aktivitě. Mnohdy dokonce tak malý, že třeba u tratí vedoucích středem města by pro běžce, kteří před závodem nespali zrovna v bábovce, bylo poměrně snadné ukončit běžecké trápení rychlou metamorfózou. Prostě v nestřeženém okamžiku sundat startovní číslo z hrudi, vyměnit si předsmrtnou grimasu za hollywoodský úsměv, vmísit se do davu diváků a začít nadšeně tleskat. (Kdo by třeba nevěděl, co znamená spát v bábovce, tomu to rád objasním – kdybyste totiž spali v bábovce, byli byste ve formě :-).

/o diváckém povzbuzování a „chtěl bych být had, ten když běží, tak leží…“/

„Už to máte jen kousek!“ (Tak tohle heslo fakt miluju. Možná je motivační pro opálenější soupeře, kteří běží už v protisměru a za chvilku budou v letadle, ale ne pro vás, kteří jste před chvilkou vyběhli… /mimochodem opálenější běžci zase moc nevládnou češtinou, takže ani pro ně to není zrovna to pravé ořechové/ :-) „Všichni jste Keňani!“ /Hele a už jste někdy někdo viděl běhat víc jak metrákového Keňana?) „Kdo vás honí?“ (No. Mě s ohledem na to, kde se pohybuju v závodním poli, už většinou skoro nikdo :-)) „Přidej!“ (Tak tohle motto vídáme často na různých tabulích a transparentech, někdy ho vidím už skoro dvakrát a někde se mi písmenka míhají tak, že čtu něco jako „přiber“, ale nejde už provést ani jedno.) „Pojď, jde to!“ (Tak na tenhle pokřik pravidelně odpovídám, že by to asi šlo, ale že už to moc neběží.)

„Kluci, zhluboka dýchejte!“(Tato rada od hasiče stojícího hned za branou chemičky, kterou vede zhruba kilometrový úsek trati tohoto půlmaratonu, mi přišla obzvláště k nezaplacení. :-)) „Jedu, jedu!“ (Další divácký nonsens. Jaképak jedu, když pořád ještě běžím?)

/zamyšlení se nad relativitou běžeckého času, ale i relativitou obecně/

Už při popisování pražské desítky jsem sliboval, že se k relativitě času ještě vrátím. No jakpak taky ne, když Labe, co podél něj vede trať půlmaratonu, teče skoro rychleji, než já běžím? Tato relativita mě pokaždé napadne při seminářích timemanagementu. Že prý čas nezastavíš. Panta rhei. Vše plyne. I když hezčí překlad je „nevstoupíš dvakrát do jedné řeky“. Jejda! Jak já, jako otužilecký plavec, bych během závodu s chutí někde vstoupil do příjemné vody a nemusel se chladit jen mokrými kuchyňskými houbičkami. Pro někoho prostě bylo včerejších dvacet stupňů a sluníčko ideální běžecké počasí, někdo se „vařil“. Zkrátka všechno je relativní.

/pojednání o tom, že plácám (si) dobře, plácám (si) rád/

Půlmaraton v Ústí má svoji specifickou atmosféru nejen díky už tradičnímu probíhání místní chemičkou, ale i diváckou kulisou. Trať vede několikrát přes most, běží se kolem Labe, točí se blízko kolem centra a zavítá i do odlehlejších čtvrtí města. A právě tady můžete vidět malé černovlasé děti, jak chodí s igelitovými pytli a poctivě do nich sbírají houbičky, které my běžci zahazujeme podél silnice. Často si taky s vámi chtějí plácnout a tuhle příležitost neodmítnu nikdy nikomu, dokonce ji sám aktivně vyhledávám. Tím pádem totiž můžete aspoň nepatrně zvolnit a přitom neztratit běžecký kredit, spíš naopak. Dospěláci se na vás totiž usmívají, dětem září očka a jejich maminky a tatínkové vás mávnutí kouzelného proutku považují za sympaťáky. Už nejste ten „účastník pochodového cvičení z konce startovního pole“, ale rázem jste vnímán jako pohodář, který si užívá běhu a ještě je schopen komunikovat s okolím a dělat tak ze závodu společenskou událost. Takže pro ně prostě nepatříte mezi uštvané blázny honící čas na pokraji zhroucení a neustále se nervózně dívající na stopky, ale stáváte se jedním z propagátorů zdravého životního stylu. A jako takovému vám nějakou tu sekundu (minutu, desítku minut, hodinu – nehodící se škrtněte J) navíc ve výsledném čase rádi odpustí. Ovšem v sobotu mě někde na 19. kilometru dostala jedna malá, černovlasá, snědá a lehce ušmudlaná holčička, mohla být asi čtyřletá. Zatímco její kamarádi seřazení podél cesty, mezi nimiž byli skoro jistě i její bratři a sestry, si „jen“ plácli, ona zakřičela větu, kterou bych od ní opravdu nečekal. Po plácnutí se ozvalo „Přeji hodně štěstí a přidej!“. A tím končí i dnešní moje vyprávění o běhání v Ústí. Nic silnějšího a krásnějšího, než mi popřála tahle malá fanynka, už prostě nenapíšu. Kromě toho mi i teď u klávesnice zase zvlhly oči úplně stejně, jako po proběhnutí tímhle dětským špalírem. Snad jen dodám, že hodně štěstí jsem opravdu měl, protože jsem v poklidu a s dobrým pocitem doběhl do cíle. Ovšem přidat, přidat už jsem opravdu nedokázal. :-(

/a zcela závěrem ještě nezbytná paralela platící pro běhání i pracovní výkony/

Analýza vlastní výkonnosti je nejlepší cesta k jejímu zvyšování. Co z toho plyne? Že jestli chci běhat půlmaratony opět aspoň tak rychle, aby neměl nikdo důvod mě na nich kvůli času strávenému na trati sponzorovat, je třeba se co nejdřív vrátit k pořádnému tréninku. A to chce samozřejmě náležitou přípravu. Jak jsem si předsevzal, tak jsem okamžitě včera po návratu domů i udělal. Ovšem poněkud kontraproduktivním se může jevit fakt, že můj příští aspoň trochu delší běh bude nyní asi až ten listopadový Beaujolais půlmaraton ve Francii. No a tím pádem jsem si prostě musel otevřít lahvinku červeného a neponechat nic náhodě. Protože tento běh bude velmi náročný už jen tím, že jeho součástí je rovnou 14 (ne)vinných občerstvovacích stanic. A to by bylo bez náležitého tréninku velmi složité. :-)