O citronech a firmách

Obyčejné citrony ze supermarketu na maloměstě jsou krásným symbolem toho, jak mnohdy fungují firmy. A také celá současná společnost.

Citrony produkuje, nebo ještě přesněji vyrábí (slovo pěstuje už se dávno nepoužívá) velká potravinářská firma ve vzdálené zemi. Do bedýnek je tam pro jistotu už na jaře a zcela zelené uloží černé ruce dělníka z ještě vzdálenější země.

Blonďatý řidič chladicího kamionu je potom za úplatu doveze do Česka. Zaplaceno dostane, proč vozí tvrdé, zelené, podtržené citrony přes celou Evropu, už není jeho starost. Spousta lidí na světě přeci dělá práci, o jejímž smyslu nikdy nepřemýšleli!

Citrony skončí v lokálním skladu, kde se jim musí nejprve řádně zatopit, aby „dozrály“ a potom se zas naopak musí podchladit, aby vydržely, než na ně přijde řada a půjdou do obchodu. Trochu otužilecký trénink, nebo střídavá návštěva sauny a bazénu s ledovou vodou.

Každý nemůže být otužilcem. A ne každému dělá sauna dobře. Ani citronům tohle střídání teplot moc neprospěje. Zatím to na nich ale není vidět. Už jsou krásně žluté, zabalené s pár kamarády v plastové síťce. Po krátkém pobytu v dalším chladicím autě a poté v lednici na prodejně jdou na pult. Až se z toho orosí!

To kupodivu prospěje jejich vizáži, takže vypadají skvěle. Čerstvě! Není jim ale nějak vnitřně dobře. Bystré oko zákazníka by si už teď mohlo všimnout, že se asi po té cestě a nešetrném házení s bednou lehce zelenají od stopky. Ale v tom fofru při nákupu to odhalí málokdo.

Přichází tedy zákazník, vybírá ten nejžlutější balíček, dává do košíku, zaplatí, odveze domů. Chce se skoro říct: poslední cesta našich citronů. Nikoli, poslední cesta bude až popelářským vozem.

Citrony jsou plesnivé! Jak je to možné? Co se stalo? Vždyť jsem je sotva před hodinou přinesl/a domů z obchodu!

Že ten příběh znáte? Aby ne. Jak to řešíváte? My občas koupíme v ekoprodejně skutečné citrony. Když nemáme nikdo cestu do Prahy nebo se nám nechce tolik utrácet, zbývá ten supermarket. Potom citrony přebereme, polovinu jich vyhodíme, všechny dosud neplesnivějící hned řádně omyjeme od chemikálií, naráz vymačkáme a šťávu uložíme do lednice. Pak vydrží. Dalším řešením je přejít dlouhodobě třeba na jablečný ocet. Z českých jablek, žádné kamiony, žádné vytápěné sklady.

Jak tenhle globalizační příběh a možnosti jeho řešení souvisejí s některými firmami? Vlastně vším.

Kolik ze zaměstnanců přeci v různých situacích moc dobře ví, že to, co se právě ve firmě děje kolem nich, není úplně správné. Spousta procesů je od počátku chybných, neefektivních, zbytečných, nákladných a pro firmu jaksi neekologických. Občas někde zbytečně topíme, abychom za chvíli zase chladili. Občas je někde něco plesnivého, tak to nakašírujeme tak, aby to nebylo na první pohled vidět.

Nebo jsme úplně pasivní, prostě si na věci zvykneme tak, jak jsou. Není to náš boj. Souvislosti nás nezajímají. Neřešíme.

Jsme jako ten řidič kamionu, jako vedoucí prodejny supermarketu, jako prodavačka, pokladní. Prostě neuděláme nic. Náš zákazník potom občas musí „přebírat doma citrony“.

Ještě horší je, když se navíc vedení firmy chová jako ten vzdálený majitel plantáže citrusů: Hlavně ať to teď sype. Že je celý systém postavený na pokrytectví a neochotě měnit firmu i sebe? Že to v důsledku nemá žádnou skutečnou přidanou hodnotu? Že je to celé ještě ke všemu dlouhodobě strašně neefektivní? To je jedno.

Nechce se nám do změny. Do zásadní změny. Nikomu. Manažerům i řadovým zaměstnancům.

Já vím, zvyk je zvyk. Černý čaj je prostě dobrý s citronem, jablečným octem ho jen zkazíte. Možná ale existuje i jiné řešení. Kdo ho má najít? Vedení firmy, nebo někdo z nás? Co myslíte?

Ing. Roman Fiala

lektor a jednatel Altenration, s.r.o.