Příběhy dnešního dne

Stále se učíme. I v těchto dnech.

Příběh první: Přesun kanceláře domů.

Můj kamarád si mně dopoledne stěžoval, že jeho manželka má home office. Je už druhý den doma, kam si z práce přivezla notebook a modem. Místo toho, aby si ale užívala práce ve známém, příjemném prostředí, je už druhý den ve stresu. Ve větším, než bývá v práci. Přestože jí kamarád (důchodce) vaří snídaně, kávu, dokonce i obědy a obstarává vše ostatní v domácnosti. Do stresu ji dostává to, že kromě ní mají vzhledem k situaci doma notebooky a modemy i její kolegyně a kolegové z kanceláře. Ona jim zadává práci, kontroluje a motivuje je. Tedy dělá to, co vždycky. Teď ale to, co ve společné kanceláři fungovalo jaksi přirozeně, najednou na dálku vázne a trvá nečekaně dlouho. Chybí okamžitá zpětná vazba, týmová atmosféra. Každý je sám u svého notebooku.

Příběh druhý: Mobilní aplikace.

Sousedka má tři děti základní školou povinné. Dnes od rána dělá jedinou věc: společně s dětmi čte, tiskne a třídí podle předmětů smršť nahodilých, netermínovaných, překrývajících se pokynů od několika učitelů a učitelek ze školy. Pokyny jsou často protichůdné. Když se mnou dopoledne mluvila poprvé, brala to ještě s humorem, teď odpoledne už vypadala dost unaveně a její děti naštvaně a zmateně.

Příběh třetí: Google a spol.

Rodinná přítelkyně má syna už na škole střední. Ten se po uzavření gymnázia nejprve radoval, že ho čekají „uhelné prázdniny“. Od učitelů dostal informaci, že díky googlu bude komunikace se školou pokračovat dál. Včetně zadávání úkolů, interakce s učiteli, testů, webinářů, atd. To se přeci zvládne za chvilku a pak bude volno! Nikdo ho ale neupozornil, že až se to na něho všechno navalí, bude na to sám. Bude si muset stanovit plán dne, rozhodnout se, co vyřeší hned, co si nechá na zítra. Že si doma musí vytvořit prostředí, kde bude mít klid na práci. A taky, že nesmí na nic zapomenout, nikdo mu to totiž nepřipomene. Maminka mu nabídla pomoc s prioritizací úkolů. On ji kupodivu bez odmlouvání přijal. Takže dnes už druhý večer mají spolu „1:1“, odečítají všechny jeho elektronicky zadané úkoly a stanovují časový plán na další den :-)

Všechny tři příběhy spojuje jedno téma. On-line vzdělávání a role člověka v něm. Pedagoga a jeho žáka. Manažera a jeho spolupracovníka. Obě strany mají teď nechtěnou možnost naučit se s digitální on-line technikou pracovat, nebo se zlepšit. A vzít si, až tahle nepěkná doba skončí, ponaučení do praxe, do života: To, že máme moderní možnosti a technické prostředky, to, že je hodně využíváme, není samospasitelné. Protože hrozí, že se v těch všech možnostech, když je budeme špatně používat, utopíme.

Naštěstí jsme my lidé schopni ponaučení, sebereflexe. I ten dnešní poněkud zmateční den nakonec aktéry všech tří příběhů určitě posunul dál. Držme si palce, ať se v této době dokážeme něco nového naučit každý den. A až bude svět zase normální, bude mnohem víc lidí než dnes vědět třeba i to, jak správně využívat digitální vzdělávání :-)

Váš

Roman Fiala