Svobodu nebo nevolnictví?

Každý z nás se jednou musí rozhodnout...

Před pár lety vznikl pojem novodobé nevolnictví.

Vznikl zřejmě jako reakce na potřebu nějak pojmenovat proces a stav, kdy zaměstnanec tak moc pracuje, až mu nezbude čas na přemýšlení. Svojí vlastní neschopností a neochotou sebeřídit se, prioritizovat si své úkoly, rozhodovat, a také z nedostatku svobodného myšlení upadá zaměstnanec pomalu do stavu, v němž se vše snaží splnit. Až nic nestíhá. Trpí pocitem, že je toho na něj moc, úkoly ho válcují. Ve snaze „dostat se z toho“ začne pracovat ještě rychleji, ještě důsledněji plánuje. Vše, co dělá, měří. Srovnává s výkony ostatních („Jsou lepší!“). Dostane se do tzv. křeččího kolečka a neumí z něj vyskočit. Stane se sám sobě drábem. Svůj stav a jeho důsledky ale svádí na šéfa, zlou korporaci, systém.

Myslím, že dnes lze pojem novodobé nevolnictví úspěšně objevovat v dalších situacích, kdy se z nás vlastní vinou nevolníci stávají. A stejně jako vyhořelí workoholici se ani tentokrát neumíme svého nevolnictví zbavit. Nebo nechceme?

První takovou oblastí je proces, v němž nás politici a různé jiné chytré „mluvící hlavy“ také postupně dostávají do role nevolníků. Třeba zamezením volného pohybu. Vše je na pohled logicky zabaleno do péče o naše zdraví v době covidové. Kdysi pán a jenom pán mohl rozhodnout o tom, zda poddaný může opustit panství. Dnes jsou to vlády, které začínají rozhodovat, zda můžeme vycestovat za hranice (jít nakoupit, do restaurace, za kamarády, vyvenčit psa).

Podobnou oblastí, kde se dobrovolně stáváme nevolníky, jsou sociální sítě. Zde jsme těmi nevolníky nejen obrazně, ale dokonce i fakticky: naše veškeré aktivity třeba na Facebooku vydělávají majiteli této sítě nemalé peníze. Ten totiž s veškerými našimi daty a aktivitami na FB čile obchoduje, tedy komerčně je využívá, prostě je prodává.

Obrazným nevolnictvím je pak to, že sami dobrovolně přijímáme skutečnost, kdy nám lidé a roboti z internetu (třeba Google) podle našich předchozích preferencí předkládají už pouze ten obsah, který nám i tentokrát bude konvenovat. Děsivě nám tak zužují obzory. To je jako kdybyste přišli do knihkupectví a prodavač vám přidělil knihu, bez možnosti výběru.

Zbavujeme se tak svobodného rozhodování. Necháváme to na jiných.

Stejně jako necháváme na jiných plnění svého diáře v prvním zmiňovaném případě, nebo jako necháváme řízení našich životů na vládě v případě druhém, také u sociálních sítí necháváme rozhodnutí o tom, co budeme číst, dělat, kupovat a ... myslet si (sic!) na jiných.

Pak už ovšem nejsme svobodní.

Neměli bychom zapomenout na to, že každý člověk se svobodným rodí. Pokud o svoji svobodu přijde, může si za to ve většině případů sám. V práci, v politice, v získávání informací, v sebevzdělávání.

Otázkou samozřejmě je, zda vůbec chceme být svobodní.

Na pozadí covidové krize a často zmiňovaných soubojů pravice s levicí, globalizace s národními ekonomikami, liberalismu s autokraciemi dnes probíhá hlavně krize a veliké dilema v každém z nás. Je to dilema, zda chceme být a žít ve společnosti, která je svobodná, nebo ne. Každý se nakonec musíme nějak rozhodnout. A jací budeme my, taková bude výsledně i společnost okolo nás.

Být svobodný znamená hlavně být odpovědný. Proto je to rozhodování tak těžké.

Také firemní prostředí je buď svobodné, nebo ne. Částečně to záleží na majiteli, vedení, řediteli. V mnohem větší míře ale na každém jednotlivém zaměstnanci, pracovníkovi. Zjednodušeně se tomu říkávalo firemní kultura. Problém je ale mnohem hlubší.

Příklady uvedené výše ukazují, jak moc chceme být vedeni, řízeni, organizováni. Je to někde hluboko v nás. Příklady z dnešního Česka ukazují, jak neblahé důsledky ovšem tento fenomén může pro společnost mít. Stejně špatně to může dopadnout s firmou, která (jako v té pohádce) volí tu snazší, kratší cestu k cíli.

Nastavit a řídit firmu jako bandu workoholiků a tupých vykonavatelů příkazů bez vlastního myšlení a odpovědnosti je jednodušší, než postupně budovat a nakonec svěřit všem zaměstnancům firmu svobodných, rozhodných a odpovědných lidí. Ale stojí to za to. Dlouhodobě se to totiž vyplatí.

Vzdělávání zaměstnanců je jednou z cest, jak se k principům svobodné a úspěšné firmy dopracovat. Rádi s touhle cestou našim klientům pomáháme.

Ing. Roman Fiala

Alternation, s.r.o.