Ten správný changemanagement

Kouzlo horských tratí

Patřím mezi železniční lidi. Železničáři byli moji předci. Železničář jsem byl i já. Svoji kariéru jsem totiž začal jako výpravčí vlaků v Heřmanově Městci. Dodnes jsem na to hrdý. O této hrdosti a zkušenosti ale někdy jindy.

Dnes bych se chtěl zastavit u jiného „železničního člověka“. U Jaroslava Rudiše a jeho knihy Návod k použití železnice. Právě jsem ji dočetl. Jedna pasáž ve mně vyvolala analogii se současným firemním děním.

Rudiš rád jezdí vlaky po Evropě. Hezký koníček. Když zdolával spolu s jedním svým kamarádem švýcarské Alpy v útrobách útulného vláčku někde mezi Semmeringem a Gotthardem, volili starou trať. Žádná nová rychlodráha. Pěkně serpentiny a tunely v pomalé rychlosti. Výhled z okna, vlevo, vpravo, hory, údolí, řeky, prostě krása. Úplně jsem tam při četbě byl s nimi.

Taková projížďka vlakem by jistě pomohla urovnat myšlenky kdejakému manažerovi. Mě ovšem zaujala jiná věc:

Původní trať byla vybudovaná v Alpách už v 19.století díky vysoké odbornosti a entuziasmu inženýrů, stavitelů a díky mnohaleté dřině a ruční práci mistrů a dělníků při stavbě tratí, budování mostů a hloubení tunelů. Stovky lidí tak po mnoho měsíců denně žily v prostředí, které měnily, a také denně komunikovaly s místními lidmi. V Alpách namísto povozů a dostavníků začaly jezdit vlaky!

Spisovatel a jeho přítel spolu o téměř sto padesát let později během jízdy rozprávějí a kamarád Rudišovi v jednu chvíli říká: „Staré tratě se přizpůsobují přírodě. Staré tratě jsou s přírodou v souladu. Staré tratě přírodu respektují. U nových tratí už příroda nehraje roli. Pro někdejší stavitele tunelů představovaly hory psychickou a fyzickou výzvu, pro dnešní počítače a stroje je to jen práce.“

Tehdejší budovatelé byli vždy osobně v kontaktu s prostředím, které zásadně měnili. Akceptovali to prostředí a svoji (zcela dramatickou, revoluční a zásadní!) změnu přizpůsobovali stávajícímu stavu, vycházeli z něj. I při tak obrovských zásazích přírodu nezničili. Čeho svojí prací dosáhli? Nejen měřitelného výsledku, tedy kilometry železnic, tunelů, prokazatelné zkrácení časů cestování, tuny přepraveného zboží. Dosáhli také dobrého pocitu u budoucích uživatelů jimi provedených změn. Po více než sto letech! A to nejen u cestujících, ale také u lidí, kteří v dané oblasti po generace žijí a milují ji.

V úvaze spisovatelova přítele je pro mě zásadní poslední věta. V ní je skryta ona analogie: „Pro dnešní počítače a stroje je to jen práce.“

Také dnes ve firmách probíhají změny. Zásadní změny. Obrovské zásahy do stávající kultury, procesů, zvyklostí. Tyto změny jsou realizovány, stejně jako trať Semmeringu, odborníky. Často s obrovským entuziasmem. Ovšem mnohdy od stolu, pomocí mailů a aplikací počítačů, jaksi „strojově“. Je to jen práce...

Kdyby tehdejší budovatelé stavěli svou trať z kanceláří ve Vídni nebo Ženevě, kdoví, jak by vypadala. Kdoví, zda by se jí i dnes, kdy ji ekonomicky vzato na hlavu poráží moderní, dvoukolejné, jak pravítko přímé tunely, projížděly tisíce nadšených turistů. Tehdejší budovatelé žili v sebou samými měněném prostředí. Denně mluvili s dělníky na stavbě i s místními v hospodě.

Současní manažeři by při realizaci změn také měli denně mluvit se svými lidmi, s těmi, jichž se změna dotkne. Zohledňovat citlivě prostředí, do něhož změnu zasazují. Pak by byla mnohem vyšší šance nejen, že bude změna lépe pochopena, ale že z ní dokonce v budoucnu budou mít lidé radost. Taková změna potom také vydrží. I když bude modernizována následnými dalšími změnami. To nevadí. Bude tvořit srozumitelný základ všech dalších změn.

A upřímně: co jsou naše dnešní firemní změny proti stavbě dráhy Semmering – Gotthard. Nám stačí, když přežijí pár měsíců, že? Ne 150 let jako železniční trať.

Ať jsou všechny vaše změny i po letech vnímány jako přínos vám přeje

Roman Fiala