Thomasův teorém

My všichni se často rozhodujeme na základě domněnek, předpokladů. Domněnka je čistě subjektivní záležitost. Může být buď správná, nebo taky ne. V každém případě ji ale charakterizuje to, že nebyla zatím dokázána, ani vyvrácena.

Stále se něco domníváme: že nastane nějaká situace, že se někdo nějak zachová. Takové naše úvahy ale málokdy vycházejí z dostatečně racionálního zhodnocení situace. Necháme se ovlivnit subjektivními měřítky a významem té dané situace pro nás osobně. Po objektivitě tedy ani památky! A v tom je velké riziko. Nejen riziko, že se zmýlíme, ale že svojí domněnkou dokonce ovlivníme to, co se nakonec opravdu stane.

Chcete příklad? Tady je:

V jednom z mnoha sociologických experimentů zadali vědci učitelům, aby naučili třídu novým znalostem. Jedné skupině učitelů řekli, že budou učit výjimečně nadané děti. Druhé skupině naopak řekli, že budou učit silně podprůměrnou třídu. Všechny třídy v rámci testování byly ovšem naprosto průměrné, stejně průměrné. Výsledek byl ale ten, že ti učitelé, kteří se domnívali, že učí „chytré“ děti, je v důsledku opravdu naučili podstatně víc než ti, kdo se domnívali, že učí děti „hloupé“.

Došlo k tomu, že domněnka rozhodla o tom, jak daná situace proběhla. Vtipné, že?

Zde je jednodušší (a častý) příklad: student, učící se na zkoušku s domněnkou, že tohle „prostě nedá“. Tato domněnka ho vede k tomu, že se namísto učení stresuje a zkoušku nakonec opravdu neudělá.

Americký sociolog a psycholog William Isaac Thomas tento efekt vypozoroval už v první polovině minulého století. Vyslovil tehdy poprvé to, čemu se dnes říká Thomasův teorém (zlí jazykové dnes tvrdí, že na to přišla jeho manželka, ale uznejte, to tehdy nemohl nikdo předpokládat, proto je za autora považován on :o).

Shrňme si, co tedy Thomasův teorém říká:

Pokud se náš předpoklad (často nesprávný) v naší hlavě stává reálným, způsobí u nás reakci, v jejímž důsledku se náš mylný předpoklad nakonec uskuteční! Student v našem příkladu se tak bál zkoušky, až sám uvěřil, že je nemožné ji udělat, tak ji neudělal. Říká se tomu také „sebenaplňující proroctví“.

Kdy se my všichni můžeme nechat stáhnout svým sebenaplňujícím proroctvím?

• Tehdy, když nastane nová situace a my si ji špatně definujeme

• Když podlehneme svým emocím (nebo emocím někoho jiného)

• Když jednáme unáhleně, bez rozmyslu

• Když nenasloucháme, nehledáme pro danou situaci dostatek vstupů, reálných dat pro naše rozhodnutí

• Když nejsme ochotni změnit svůj názor, uznat chybnost naší prvotní hypotézy

Jak se nebezpečí sebenaplňujících proroctví naopak vyhnout?

• Nepředpokládejme :o)

• Zjišťujme si dostatek informací o každé situaci, která se nás dotýká

• Věřme faktům, „tvrdým“ datům

• Netvořme si unáhlené, nepromyšlené hypotézy

• Pozor na předsudky!

• Věřme v každé situaci hlavně sami sobě

Thomasův teorém se může stát velmi nebezpečným, podlehne-li mu velké množství lidí najednou.

Vtipný příklad: pokud se většina Čechů začala v jistém historické době společně domnívat, že ropná krize způsobí nedostatek toaletního papíru (což nebylo podloženo žádnými relevantními daty a normálně by to nikdy nenastalo), došlo nakonec k tomu, že opravdu byl nedostatek toaletního papíru.

Zcela vážným příkladem by pak mohla být např. záměrná manipulace davu nějakým politikem ve svůj prospěch. Ale o manipulaci někdy příště.

Ať vás vaše chybné domněnky nezavádějí do důsledků, které vůbec nemusely nastat

Vám přeje

Roman Fiala