Disclaimer: V našem slangu se používá věta: ,,Friendly fire will not be tolerated.” Věta s videoherním a humorným podtextem, která označuje moment, když člen konkrétní skupiny nečekaně začne útočit proti ní. Je mi 21 a jsem součástí generace Z a poslední, co chci, je, aby tento článek působil jako podpora zapšklých manažerů, kteří jsou přesvědčeni o své bezmezné pravdě a každá mladší generace je dle nich krokem blíže k věčnému zatracení. Nestavím se za archetypální generalizované výroky, které nás osočují z lenosti a nepoužitelnosti pro svět, ale zároveň nelobbuji ani za jedince mojí generace, kteří tyto parametry spolehlivě naplňují. Za kým nebo za čím tedy stojím a co tím chci říci?

Ve veřejné debatě již několikátým rokem slýcháme jeden a ten samý narativ: ,,Firmy se musí naučit, jak pracovat s generací Z! Manažeři musí být trpělivější, otevřenější a aktivně vytvářet prostředí, ve kterém se nová generace bude cítit dobře! Musíte se adaptovat, pochopit je, mluvit s nimi jinak!” a tak podobně… Ovšem pod záplavou odborníků chrlících direktivní rady: “Jak se změnit, aby…”, se ztrácí druhá strana mince.

Kvůli tomuto jevu tak mezi generacemi vzniká třecí plocha - obzvlášť ze strany starších generací vůči generaci Z. Proč? Protože spousta lidí to svede na vlastní negativní zkušenost, skrze kterou si namaluje celospolečenské dění...

,,Na patře máme novou mladou holčinu, která nechce makat!”
,,Jediný, co tuhle generaci zajímá, je work-life balance!”
,,Týhle generaci chybí vize a disciplína!”

…jenomže každý z těchto výroků může být dost emocionálně zabarvený obzvlášť kvůli aspektu, který si ne každý připustí - škobrtnutí o ego.

Jak už jsem zmínil na začátku - média, společnost a vůbec všichni hovoří o tom, jak se musí management a seniorní zaměstnanci přizpůsobit, jak musí změnit přístup, komunikaci, prostředí atp. Byť si to média (a možná kdokoliv, kdo tato slova papouškuje bez sebemenšího použití kritického myšlení) nemusí uvědomovat, těmito činiteli přikrmuje všeobecné přesvědčení o tom, že generace Z neakceptuje autority, leč je tímto sama podkopává.

Kdybych si sám sebe měl představit za 20 let jakožto výkonného vrcholového manažera aspirujícího na ředitele a někdo mi stále podsouval, že se mám “změnit” kvůli někomu, vůči němuž přirozeně nechovám hierarchicky nadřazenou autoritu - nemyslím si, že by trvalo dlouho, abych se přidal do klubu ješitných a generalizujících.

Je to určitě jeden z důvodů, proč se v očích generací Boomerů, Y, X, a dokonce i mileniálů, stáváme nepoužitelnými.

Pokud si kolem sebe a pro svou firmu chcete zachovat pouze ty kvalitní a seniorní zaměstnance, věková pyramida má trochu jiný názor. Potřebujete nás a my vás taky. A proto by se obě strany měly snažit.


Čtenářům teď poskytnu kontext, který možná trochu odkryje myšlení mé generace:

Byť je třeba se na sebe lehce adaptovat, jsou zde věci, přes které “nejede vlak”. A ve světě, ve kterém žijeme, to tak prostě je. Všeobecný narativ nám vydláždil cestu k domněnce, že můžeme být benevolentnější a odpovědnost nemusí být naše starost, protože s tím přeci všichni “počítají”...

Jenomže prostě a jednoduše neexistuje nepřijít do práce.
Neexistuje nevykonat práci v požadovaném rozsahu.
Neexistuje nepřijít na schůzku.
Neexistuje dodávat věci po termínu, protože: ,,Jsem měl lepší věci na práci.”
Neexistuje být v práci neslušný, nevhodně se oblékat, mít nohy na stole.

A pokud to někdo z mojí generace takhle vede, nelze to omluvit. Ani tím, že by “manažer měl být trpělivější”.

Pokud bych to vzal ale z jiného soudku, dám Vám, milý čtenáři, náhled do toho, co ale doopravdy potřebujeme…

Sužuje nás nemálo věcí. Od těch globálně politických aspektů po ty existenciální (čtěte: za chvíli nebudou dostupné ani nájmy). Vzhledem k ekonomické a politické nejistotě se uchylujeme k hledáním zkratek k úspěchu a s tím se jednoznačně pojí absence motivace. Současná doba nepřetéká optimismem a čím dál tím víc se zdá, že nemá nic moc perspektivního k nabídnutí. Jako bonus jsme dennodenně ze všech stran krmeni mladými milionáři, kteří se udělali na pochybném crypto byznysu a lákají další oběti, které chtějí z tohoto “krysího závodu” utéct. Sám jsem si myslel, že na mě toto nikdy nebude mít vliv, ale z perspektivy vlastního podnikání jsem musel vůči sobě okamžitě omezit dosah těchto jedinců.

Byť se to opravdu Vám starším může zdát iracionální, tak věřte, že nám taky. Winston na konci taky věřil tomu, že 2+2=5.

Potřebujeme motivovat, chválit, potřebujeme cíl. Potřebujeme vyprodukovat něco, co bude mít alespoň sebemenší smysl - stačí nám vysvětlit kontext proč, co a jak… Zároveň ale potřebujeme pochopit, v jaké pozici jsme a že je třeba v určitých momentech opravdu nadřízenému ustoupit.

V konečném důsledku ale vždy jde jenom o to jedno - obě strany se k sobě musí chovat jako lidi, musí přijímat kritiku a ti, co ji dávají, ji musejí podat konstruktivně. Ve vlastním zájmu každého z nás, je, aby vztahy na pracovišti byly příjemné - A TO PLATÍ, OPAKUJI, PRO KAŽDÉHO ZNÁS - Z KAŽDÉ GENERACE.


Uzavřu to osobním příkladem.

Mí rodiče mě od 14 let motivovali k vlastní výdělečné činnosti (za což jsem jim nesmírně vděčný) a ve svých 21 letech jsem při studiu prošel 11 diametrálně odlišnými zaměstnáními a brigádami, z nichž každá trvala minimálně 6 měsíců. Potkal jsem velkou spoustu mně nadřízených osob (obzvlášť v mé éře v korporátu) a dovolím si říct, že to bylo ještě před tím, než se téma generace Z začalo tak intenzivně rozebírat. Můžu říct, že jsem se vždy maximálně snažil svému nadřízenému vyhovět, udržovat dobré vztahy, být proaktivní, vykonat práci v požadovaném rozsahu a kvalitě, a to ať už se jednalo o mytí skla za barem (2018), či režii velkorozpočtové reklamy (2025).

Musím se ale přiznat, že ve chvíli, kdy můj přímý nadřízený neumí držet své emoce na uzdě, zasívá v kolektivu semena hněvu, vytváří kvanta iracionálního stresu a tlaku, která objektivně nejsou nijak opodstatnitelná, nadává, nezdraví, neváží si mojí práce, tak se moje snaha o cokoliv vytrácí. Velmi rychle. (Pravdou je, že finanční obnos je pro mě kolikrát dostatečnou motivací, ale není možné v tom dlouhodobě existovat.)

Tímto se vracíme obloukem zpátky na začátek… média sice šíří nějaký narativ, který dost možná podrývá přirozenou autoritu (z hlediska podrývaných), ale pokud je pro “podrývané” standardem chovat se dle několika málo výše vypsaných bodů, tak je opravdu na čase se změnit. Ne kvůli naší generaci, ale kvůli sobě samým. A pokud je pro pány manažery překvapením, že není v pořádku svou prezencí v místnosti vytvářet dusno jako na tržnici v Káhiře, problém řešte s naší kolegyní a výbornou psycholožkou - Lenkou Kolajovou.

 

Pokud jste se pročetli až sem, musím Vám poděkovat.
V každém případě Vám přeji úspěšné týdny.

Filip Král - Event coordinator, moderátor, videomaker, editor in chief
728 018 781