Bytostně odmítám konglomerátní řetězce kaváren. Vykořisťování malých zemědělců a jejich rodin ze států třetího světa v honbě za miliardovými zisky je mi zcela bez ostychu odporné - jinými slovy - vítejte v pozdním kapitalismu. Každý člověk, který navrhne místo setkání v jednom z těchto podniků, kde už se oblizuje na pumpkin spice latte s perníčkovým posypem, mě nutí obracet oči v sloup.
I přes to ale momentálně sedím v Karlínském Miners. Jejich kafe mi nechutná, páchnou tu (asi) vonné svíčky, hraje zde naprosto otřesná hudba, interiér se snaží působit “malokavárensky”, přičemž na toto jim nemůže skočit ani slepý. A jako bonus? V rádiu 30 metrů se ode mě nachází spousta fantastických karlínských kaváren - včetně Café Element, které jsme nedávno v našich článcích zmínili. Proč jsem si sem tedy sednul? Mám rád sebemrskačství? Možná, ale ani jedna z těch malých úžasných kaváren, do které jsem nakoukl, nedisponovala zásuvkou. A jelikož vím, že mě za hodinu a půl čeká důležitá schůze, na kterou se potřebuji dodatečně připravit a dobít veškerou techniku, volím Miners.
Pozn. autora: Ano, české Miners se sice nedá srovnávat s konglomeráty typu Costa Coffee a Starbucks, ale sama společnost se staví do pozice protiváhy těchto značek. Navíc - vzhledem k letošní snaze prodat tento řetězec je jeho korporátní budoucnost takřka nevyhnutelná...
Nesedím tady proto, že by mi jejich káva chutnala. Sedím tady proto, protože mi umožňují fungovat. Protože mají zásuvku. A tenhle drobný detail převýšil všechno ostatní - chuť, atmosféru, sympatie i hodnoty. Vyměnil jsem tak přesvědčení za provozuschopnost, a to je přesně to, co dnes můžeme sledovat ve firemních kulturách…
Lidé nezůstávají v korporátech proto, že by je milovali. Zůstávají tam proto, že jim umožňují přežít. Mají nastavené procesy, systémy, pravidla, benefity, jistotu výplaty, infrastrukturu atp… Možná tenhle světonázor smrdí stejně jako ty svíčky kolem mě, ale zaměstnancům se notebooky nabíjí, Wi-Fi funguje, káva je zdarma a oběd ve firemní kantýně je za podobnou cenu, jakou si užívají naši poslanci. A tak, stejně jako já teď, lidé často volí místo, které jim dodává provozuschopnost - ne smysl.
No a zhruba někde tady vzniká skutečný problém. Kromě velkých firem pracuji i pro malé subjekty a musím uznat, že ačkoliv se tyto malé firmy často chlubí hlubokou myšlenkou, kulturou, blízkostí k zákazníkovi, konformitou a lidskostí, občas jim chybí naprosto stěžejní věci pro fungování… Jasné role, funkční procesy, kvalitní podmínky pro podporu práce atp… A možná právě proto lidé odcházejí - ne proto, že by chtěli, ale proto, že se nemají o co opřít…
To je moment, kdy se romantická představa „malého a smysluplného“ rozpadá o realitu všedního dne. Hodnoty samy o sobě totiž nikoho neuživí, kultura nikoho nedobije a dobrý úmysl nenahradí funkční zázemí. Lidé mohou s firmou souznít, mohou věřit jejímu příběhu i směřování, ale pokud se každý den potýkají s chaosem, nejasností a improvizací, únava dřív nebo později převáží nad loajalitou.
Velké organizace tohle pochopily. Možná ne z lidských pohnutek, možná čistě pragmaticky, ale pochopily. Nabízejí zásuvky. Nabízejí jistotu, oporu, rámec, ve kterém se dá fungovat – i když to často postrádá smysl, autenticitu, hloubku a vy tak mnohdy směňujete příjemný pracovní kolektiv za jistotu a funkčnost. Malé firmy naopak často sází na to, že „to nějak dáme“, že blízkost a nadšení všechno zachrání. Jenže nezachrání. Bez základní infrastruktury se i ta nejhezčí myšlenka dřív nebo později zhroutí.
Otázka tedy nestojí, zda být malý nebo velký, korporát nebo butik. Otázka zní, jestli lidem dáváte důvod zůstat i ve chvíli, kdy potřebují fungovat, ne jen věřit. Jestli máte nejen hodnoty, ale i zásuvky. Nejen smysl, ale i provozuschopnost.
Zdá se Vám, že protnout tyto dva parametry je téměř nereálné? Napište nám a my Vám mile rádi ukážeme cestu, jak na to.
S přáním hezkých svátků
Filip Král
