Mluvíme jinak, chováme se jinak
Doba se změnila. Dřív jsme si sedli u kávy či piva, podívali se do očí a probrali život. Dneska často stačí pár kliknutí a místo osobní konverzace pošleme zprávu nebo komentář na sociální síti. Komunikace se přesunula do online světa a tím se hodně změnilo. Nejen to, jak mluvíme, ale i jak se chováme, jak vnímáme druhé a sami sebe.
Mluvit z očí do očí je těžší – ale opravdovější
Když s někým mluvíme tváří v tvář, vnímáme nejen slova, ale i gesta, výraz obličeje, tón hlasu. Vidíme, jak druhý reaguje, jak se cítí. A právě to nás často přibrzdí, když chceme říct něco ostřejšího. Nechceme druhého zranit, nechceme ztrapnit sami sebe. Máme větší respekt.
Naopak online – tam je to jiná písnička. Sedíme za obrazovkou, druhého nevidíme, necítíme, jsme schovaní za profilem. A tak se někdy nebojíme říct věci, které bychom naživo nikdy nevypustili z pusy. Někdy jsme až zbytečně tvrdí nebo arogantní, protože nevidíme, koho se to dotkne. Není tam ta lidskost, která by nás v reálném životě zpomalila. Mnohdy si odreagováváme své frustrace odjinud.
Hádky? Online to umíme skvěle...
V reálu se hádkám často vyhýbáme. Jsou nepříjemné, tváří v tvář se těžko říká „máš pravdu“ nebo „tohle mě fakt naštvalo“. Ale online? Tam je hádání skoro národní sport. V diskuzích na Facebooku, pod příspěvky nebo v komentářích se nebojíme pustit do kohokoli – a někdy zapomínáme, že i na druhé straně je člověk se svými slabostmi, starostmi, obavami i radostmi. Ne jen jméno a profilová fotka.
Online máme pocit, že jsme silnější, chytřejší, drsnější. Ale často je to spíš obrana – skrýváme se za slova, protože v reálném světě bychom si to říct do očí netroufli.
Sociální sítě: výkladní skříň života
Na sítích často ukazujeme jen to nejlepší – krásné fotky z dovolené, úspěchy v práci, dokonalé vztahy, šťastné děti, perfektní jídlo. Jenže realita bývá jiná. Nevidíme hádky, únavu, pochybnosti, selhání. Tyhle věci si většinou necháváme pro sebe. A tak vzniká iluze, že ostatní žijí perfektní životy – jen my jsme ti, co nestíhají, jsou vyčerpaní nebo ztracení.
Tahle „pozlacená bublina“ nás může svazovat. Snažíme se držet krok, porovnávat se, dokazovat ostatním, že taky máme co nabídnout. Ale místo opravdového spojení vzniká tlak, nejistota a pocit, že nejsme dost dobří.
Emoce vs. emoji
Když někomu řekneme „děkuju“ nebo „mrzí mě to“ osobně, má to sílu. Je to upřímné, cítíme to. Ale když to napíšeme jako komentář a přidáme srdíčko nebo smutný smajlík, může to znít ploše. Sociální sítě nám sice dávají možnost být v kontaktu s kýmkoli a kdykoli, ale ta hloubka tam často chybí.
Co s tím můžeme dělat?
Neznamená to, že sociální sítě jsou špatné. Naopak – umí propojit lidi, inspirovat, informovat. Rozšiřují možnosti s ohledem na vzdálenosti a cestování.
Ale je dobré si uvědomit, že nejsou skutečný život. Že za každým profilem je člověk se svými starostmi, nejistotami i radostmi.
A že to nejdůležitější se pořád děje tehdy, když si najdeme čas jeden na druhého, když nasloucháme, když jsme opravdu přítomní.
PhDr. Lenka Kolajová
lektorka a koučka
