...a pak ho hned zase utratil.


Podle všech dostupných indicií jsem měl mít spoustu času. Vlastně podezřele hodně času. Kdyby se naplňovaly sliby reklam na technologie, měl jsem tehdy žít v režimu „dopoledne strategie, odpoledne rodina, večer klid“. Jenže realita byla jiná. Měl jsem pocit, že pořád někam běžím. Jen si už nejsem jistý kam.


Už roky si čas poctivě šetřím. Jízdenky kupuji přes mobil, parkování řeším aplikací, do banky nechodím, inkasa za služby běží sama. Navigaci v autě nastavím ještě doma, ubytování najdu během pár minut. AI asistent mi dělá zápisy z porad a jednání, sdílím kalendáře, komunikuji přes Teams. Doma topení samo ví, kdy má topit, solární panely si povídají s domem, hlídací systémy hlídají, aby se nic nedělo – a když se něco děje, dají mi o tom okamžitě vědět, ideálně v nevhodnou chvíli.


Když bych si to spočítal, vychází to krásně. Každá z těch věcí mi ušetřila čas. Minuty denně, hodiny týdně, možná celé dny za měsíc. Matematika je exaktní věda a výsledek tedy jasný: měl bych být časový milionář.


Jenže pak otevřu diář. A nic. Žádné volno navíc. Žádné prázdné místo. Žádný blok s názvem „ušetřený čas“. Začal jsem ten čas tedy hledat. Nejdřív jen tak mimochodem, pak už skoro systematicky. Kam se poděl? Kdo ho vzal? A postupně mi došlo, že se nikam neztratil. Jen byl okamžitě obsazen. Jakmile se někde uvolnil kousek prostoru, hned ho někdo zaplnil. Operativa, drobné úkoly, rychlé reakce, nové možnosti, které mi nabídly další „skvělé nástroje na úsporu času“ a já po nich hned skočil!


Technologie totiž čas šetří zvláštním způsobem. Ony ho uvolní – a my ho okamžitě zaplníme. Jako bychom měli vnitřní alergii na prázdno. Prázdný čas působí podezřele. Vypadá neefektivně. A to je v dnešní době skoro sprosté slovo.


A pak se stala ta zvláštní věc. Jednoho dne jsem si sedl. Udělal jsem si kávu. A nedělal jsem nic. Žádné „jen pár odpovědí v mailu“. Žádné „aspoň něco“. Prostě nic. A čekal jsem, kdy se dostaví pocit viny. Jenže on nepřišel. Místo toho se začaly dít věci. V hlavě se mi začaly skládat myšlenky, které už dlouho neměly šanci prorazit. Došlo mi, co vlastně DĚLAT NEMUSÍM. Co dělám jen proto, že jsem to vždycky dělal. Nebo prostě proto, že „se to tak dělá“. Začalo mě napadat, co bych mohl omezit. A co by šlo udělat jinak – pomaleji, ale chytřeji.


Bylo to nenápadné. Pomalé. Bez notifikací. A přesto jsem měl pocit, že jsem během té chvíle udělal pro svou práci víc než během několika předchozích „extrémně efektivních“ hodin.


Začal jsem si víc všímat rozdílu mezi rychlým a pomalým časem. Rychlý čas je dnes všude. Je hlučný, sebevědomý, neustále nám nabízí, že ještě něco zvládneme. Pomalý čas je tichý. Skoro se za něj stydíme. A přitom právě v něm vznikají rozhodnutí, která skutečně mění věci. Nejen v práci, ale i v životě.


Dnes už si myslím, že největší paradox efektivity není v tom, že máme málo nástrojů. Máme jich až dost. Skutečný problém je, že neumíme ochránit čas, který nám ty nástroje údajně šetří. A tak ho bez rozpaků utratíme za další kolečko rychlosti.


Technologie používám dál. Mám je rád. Pomáhají mi. Ale jednu věc dnes považuji za největší tzv. „time-saving hack“, který jsem kdy objevil: sednout si, dát si kávu a chvíli nic nedělat. Protože právě tehdy se čas nepřestává zkracovat. Právě tehdy se začne vracet. A to je úspora, kterou mi zatím nenabídla žádná aplikace 😁

Roman Fiala

Alternation, spol. s r.o.