Články lektorů

Nejkritičtější okamžik direktivního stylu řízení nastane v momentě, kdy se ukáže, že plnění některého z šéfových pokynů nepřineslo výsledek

My jsme přeci subjekty svého vlastního vzdělávání. My sami se vzděláváme, rozvíjíme, rosteme. Občas nám k tomu jen někdo pomáhá.

Panna, orel. A podle toho, co padne, se rozhodneme. A právě v této fázi někdy dochází k tomu, že se nám volba provedená losem nelíbí...

Psycholog Daniel Kahneman naštval všechny ekonomy, když dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Za co? Čtěte:

Moc se mi líbí citát generála Pattona „Války se sice vedou zbraněmi, ale vyhrávají je lidé.“ Jak to souvisí se sebeřízením?

Celá naše společnost podvědomě chybu neuznává. Bojíme se jí. Považujeme ji za něco opravdu špatného. Nejen u sebe. Chyba se neodpouští.

„Nestačí jen být zaneprázdněni, to jsou mravenci taky. Otázka zní, kvůli čemu jsme zaneprázdněni.“

Každý den děláme desítky rozhodnutí celkem snadno a rychle, ale váháme u rozhodnutí strategických.

Subsidiarita znamená zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost má odehrávat na tom nejnižším stupni, jak je to jen možné.

Manažerům nejsme vyrovnaným parťákem. Neklademe otázky, neptáme se, proč se má dělat právě tohle. Nedáváme jim zpětnou vazbu na jejich práci