V socioekonomických průzkumech a studiích, v médiích - jakmile generalizujeme některé socioekonomické faktory, z lidí se stávají pouhá čísla, výplně koláčových grafů a průměrů. To samozřejmě smysl dává, ovšem vždy se z těchto statistik dají vyvodit jednotlivá generalizovaná stanoviska. Například sociální skupiny, jejich povolání, jejich podíl na pracovním trhu, předpokládaný příjem atp. Ovšem někde daleko od tohoto spektra se nachází sociální pracovníci, kteří na dnešním pracovním trhu figurují jako zapomenutá a “nerelevantní” položka.
Středisko “DAR” bylo založeno Monikou Janíkovou - původně jako jesle s postupným začleňováním dětí s handicapem. Cílem bylo vytvořit rodinnější a přívětivější prostředí oproti velkým ústavům a podpořit tak inkluzi. Celý koncept vznikl z osobní zkušenosti zakladatelky, jejíž syn se narodil s těžkým postižením v době, kdy podobné služby zkrátka chyběly. Ačkoliv už dnes spadá pod správu komplexu Paprsek, který spravuje magistrát, stále si středisko DAR zachovává původní ideu - právě třeba díky lidem, jako je Petr, který již 20 let pracuje jako pracovník v sociálních službách ve středisku DAR.
Petře, jaké je podle tebe postavení pracovníků v sociálních službách na momentálním pracovním trhu?
Obecně jsme v tomto kontextu přehlíženi, ale je to pochopitelné. Jednak tvoříme opravdu velmi specifickou skupinu, a druhak nás opravdu není moc. Spíše je nás nedostatek. Ten opravdový boom zakládání nových podobných středisek už je dávno za námi. V minulých dvou desetiletích obrovsky vzrostl zájem široké veřejnosti o porozumění, nebo spíše poznání autismu a jiných handicapů jako takových. Rozšiřovalo se povědomí a postupy, jak s takovými lidmi pracovat a na základě toho se tomu začala intenzivně věnovat i sociální sféra… Začaly tak vznikat stacionáře, pobytové služby atp., ale jak říkám - to už je daleko za námi. Samozřejmě že dnes také vznikají, ale jde to čím dál tím více ztěžka.
Jaké jsou pro toto povolání výhledy? Jaká je motivace lidí v tomto sektoru pracovat?
Pro tuto práci, tedy konkrétně tady v DARu, nepotřebujete magisterský titul, nepotřebujete diplom, nepotřebujete dlouhodobě dřít, potažmo Vám stačí 150hodinový kurz… Tady to je zcela o něčem jiném. Člověk, jak já říkám, musí mít prostě něco v sobě. Kolikrát nám sem přišli lidi, kteří to doopravdy chtěli zkusit a doopravdy chtěli pomáhat, ale prostě to na ně bylo moc. A já se jim upřímně nedivím.
K pomoci druhým jsem inklinoval již od útlého věku a chtěl jsem dělat ve zdravotnictví. Snažil jsem se ale stále rozkoukávat a zkoušet nové věci - v případě DARu jsem prostě našel inzerát v novinách. Říkám si: “Tak… tady hledaj nějakýho pomocníka, asistenta k handicapovaným dětem na dva měsíce… tak to zkusím.” Byť jsem tehdá neměl žádný zkušenosti, věřil jsem, že to stoprocentně nějak zvládnu. No… prišel jsem první den do práce a říkám si: “Tak to teda fakt nevim, jestli tohle dám,” protože člověk se sice setkává s dětmi s handicapem, ale když najednou vidí ty těžce postižený děti, se kterými celé dny pracuje a je jim na blízku, je to úplně o něčem jiném. Najednou si člověk začne vážit zdraví a vůbec všeho, co v životě má. Každopádně spoustě lidem, ačkoliv by třeba chtěli, chybí ty predispozice pro tuhle práci.
Jsou predispozice a nadšení pro toto povolání veškerými ingrediencemi?
Gró toho celého jsou skvělí lidi. Ten tým, kterej tady je, tvoří 70% podíl toho, proč tu furt jsem a myslím, že to tak mají i ostatní. To, že si můžeš říct o pomoc a vždycky je někdo ochoten ti ji nabídnout… Občas jsme z toho všichni trochu přešlý, protože přeci jen člověk občas zažije a vidí věci, který ho opravdu trochu poznamenaj. Samozřejmě - práce s lidmi je obecně velmi náročná, a proto je strašně důležitý, že se zrovna tady sešli lidi, co mají srdce na správném místě.
Člověk by si neměl brát práci domů. Lze to ale v tomhle povolání…? Zvládáš si nastavovat nějaký zdravý work-life balance?
Syndrom vyhoření je dneska strašákem pro spoustu povolání a u nás tomu není jinak. Proto se opravdu snažím, abych si tu práci domů nenosil. Občas se to ale nahromadí a já musím zmizet. Odpojím se od všech komunikačních kanálů a jdu chodit do přírody. Kolikrát toho ujdu mnohem víc, než jsem si myslel, že budu k vyčištění hlavy potřebovat. Nechci ale, aby to celé znělo nějak sebelítostivě. Ta práce je pro mě životní náplní a vím, že dělám dobrou věc. Spoustukrát už mě moje činnost uvědomila v tom, že to, co dělám, má sakra smysl.
Dokázal bys alespoň jeden takový moment vypíchnout?
Nejvíc vidět je to opravdu u těch dětí, které dělají krůček po krůčku. Věci, který to dítě z nějakého důvodu nezvládá doma a tady se mu to začne dařit… Plácnu - i to blbý používání příborů, nebo to, že si dojde na záchod… V tomhle světě jsou to opravdu obrovský pokroky, který zaberou velkou spoustu úsilí. Máme tu samozřejmě i těžce handicapované klienty, kteří jsou imobilní, mají těžkou svalovou paralýzu, vydávají pouze jenom nějaké zvuky, žijou si prostě ve svém vlastním světě. Magie pak ale nastává například po příchodu naší muzikoterapeutky Jindry. Pomocí hudby, všech těch typických i atypických nástrojů a komunikačních postupů vytváří tak strašně specifickou atmosféru, skrz kterou ty klienty natolik uhrane, že najednou jakoby propojila ten jejich svět s realitou. Vidět potom takového klienta začít vnímat a dokonce se i usmát, je neuvěřitelná záležitost. Chápu, že to může znít zvláštně, ale kdo to nezažil, nepochopí.
Pozn autora: Muzikoterapie je terapeutický obor využívající hudební prvky za muzikálním, či nemuzikálním účelem. Hudba má na vývoj člověka všestranný vliv nehledě na stáří, rasu, národnost či náboženství jedince. Kromě veškerých lidských hranic tak překonává i mentální bariéry handicapovaných lidí. Rozvíjí schopnost komunikovat, či obecně navázat kontakt s okolním světem. Ačkoliv se jedná o světově uznávanou formu terapie, v České republice si zatím nenašla své místo.
Je něco, co by měla podle tebe široká veřejnost vědět? Něco, co není na první pohled natolik jasné?
Nějakým způsobem jsme to už nakousli, ale široká veřejnost díky agendě posledních 20 let to povědomí opravdu má. Co bych ale určitě rád doporučil, tak je kniha Důstojnost od Petra Třešňáka, bývalého redaktora Respektu. Pokud této tématice někdo chce více porozumět, není lepší cesta. Petr Třešňák to popisuje velmi otevřeně, trefně, ale zároveň je to napsaný s neuvěřitelným citem. Stěžejním tématem je pak příklad, kdy jistým pochybením pečovatele přišel právě jeden klient o život. Byť to doopravdy byla chyba toho jednotlivce, tak autor na to nahlíží velmi objektivně a naopak ve svém díle popisuje, jak je strašně důležité, aby probíhala efektivní komunikace nejen mezi těmi pracovníky, ale napříč celým systémem… A aby byly vyslyšeny všechny věci, které ty jednotlivé frakce mohou přehlížet… Protože pokud to pracovní prostředí nefunguje, komunikace vázne, tím se zvyšuje ta míra tlaku a chyby se prostě dít budou.
Jaké aspekty ty zmiňované “frakce” přehlíží?
Rovnou to uvedu na příkladu. Magistrát, nebo obecně ten správní orgán, do podobných zařízení investuje obrovskou spoustu peněz a je to nemalá výdajová položka. No a logicky potřebuje, aby se tyhle výdaje zmenšily, nebo zefektivnily. To má ale za následek, že se navyšuje kapacita a snižuje se tak poměr počtu pečovatelů na počet handicapovaných. Vzhledem k tomu, že i my tady máme klienty, kteří jsou buďto imobilní a vyžadují velmi specifické postupy péče, nebo naopak jsou tu ti, kteří mají té energie přebytek a vyskytují se u nich sebedestruktivní tendence, tak už jenom z toho nelze vyvodit ideální počet zaměstnanců na klienta, nebo v horším případě - klientů na zaměstnance. Ta kapacita stávajících středisek není nafukovací. Obzvlášť pokud si zakládáte na rodinném a individuálním přístupu.
Existuje tedy nějaké řešení?
Kdybych se měl oprostit od nějakých socioekonomických a pracovně-právních faktorů atp., řekl bych, že to řešení tu samozřejmě existuje. Takovou utopickou vizí je, aby začala vznikat další podobná zařízení s omezenou kapacitou a pevně daným individualizovaným počtem zaměstnanců na počet klientů. Přál bych si, aby v tomto kontextu začala sociální sféra mnohem více komunikovat se zdravotnictvím a školstvím. Aby se přestalo generalizovat a každému dítěti s nějakým handicapem se individuálně nastínily možnosti, díky kterým tak bude moci plně využít svého potenciálu dle svých limitací. Jejich kvalita života se tím razantně zvýší a naše pracovní podmínky jakbysmet.
Abych to ale shrnul… Pevně doufám, že jednou přestaneme vnímat péči o lidi s handicapem jako charitu nebo výdajovou položku, ale začneme ji vnímat jako plnohodnotnou a důležitou součást naší společnosti. Aby lidé jako naši klienti nebyli na jejím okraji, ale její součástí — a aby ti, kdo o ně pečují, nebyli neviditelní, ale slyšení a možná i lépe finančně ohodnoceni. Protože ta práce má smysl. A každý, kdo ji někdy dělal, to ví.
