Až jednou...

Až jednou, tak…. Však to znáte všichni velmi dobře. Stále se na něco odvoláváme, stále na něco čekáme, a přitom se žije „TADY A TEĎ“. Nebo vy jste nikdy neslyšeli/nevyslovili věty typu „až bude jednou nějaká významná příležitost, vyndáme ten sváteční servis, otevřeme a vypijeme tu drahou lahev, obleču si ty sváteční šaty, pojedeme všichni navštívit příbuzné do vzdáleného města…“ atd. atd.? Co je na tom špatného? No, vlastně skoro nic. Na něco se přece těšit musíme. A takové těšení se na Vánoce je možná často krásnější než Vánoce samotné. Jenže někdy se stane, že žádné „JEDNOU“ prostě nenastane. Nepřijde, nenecháme přijít, když přichází, tak už u toho nemusíme být, případně nemusíme být už všichni. Jasně, mysleme na budoucnost. Plánujme. Klidně si pořizujme penzijní připojištění, kupujme dlouhohrající desky, rezervujme letní dovolené už v zimě. Ale hlavně si myslím, že bychom měli žít každý den, jako by to byl ten poslední. Dopřát si malé radosti a užít každého dne. A na to nepotřebujeme nutně kopec peněz, mnohdy stačí jen kopec chuti. Prostě chtít. Jenom o tom nemluvit, ale udělat to. Nechci být nutně vánočně sentimentální, ale vzpomenu příhodu, která se mi stala před víc jak 20 lety. Byl jsem několik dnů v nemocnici, na oddělení, kde to nebylo zrovna moc veselé. Se mnou tam byl na pokoji starší pán, pro něhož to byla tehdy už poslední návštěva nemocnice. A pár dnů před svým odchodem mi řekl: „Mladej, nelituju vůbec ničeho, co jsem v životě udělal. Lituju jen spousty věcí, které už udělat nestihnu.“ Od té doby si říkám, že bychom měli mít tato slova stále v hlavě. V tomhle materiálně zaměřeném světě trochu zapomínáme na vztahy. Přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí, taková, která má skutečný smysl. Abychom si jednou nevyčítali, že už jsme si nestačili popovídat s dědou o jeho dětství nebo si už nestačili vzít od babičky recept na ty její úžasné buchty. A proto na nic nečekám a jdu navštívit s dětmi moji mamku. Ne až jednoho krásného dne, ale dnes, když zrovna prší a fouká vítr. Mimochodem pojem „JEDNOHO KRÁSNÉHO DNE“ je taky na zamyšlení. Který den je ten krásný? Někteří si možná pamatujete na rozhovor medvídka Pú s prasátkem na téma, jaký den je dnes. A víte, jak reagoval medvídek Pú na oznámení, že „dnes je dnes“? No přece větou „Dnešek je můj nejoblíbenější den!“ 😊

Krásné, klidné a láskyplné Vánoce všem přeje Petr Friesinger