Když prší, pak je venku mokro. Ovšem když je venku mokro, nemusí to ještě znamenat, že prší.
Ano, mluvím o příčině a následku. Příčina je něco, co způsobuje změnu. Následek je změněný stav, který byl něčím (příčinou) způsoben. Říká se tomu kauzalita. Jde o jev, na rozdíl třeba od správné komunikace, jednosměrný. Vždy někdo zapříčiní něco. V praxi se nám ovšem docela často stává, že zaměňujeme příčinu a následek.
A to ne pouze u malicherností.
Například v oblasti studia lidí a jejich chování, tedy v psychologii, je známá velmi dramatická a dlouho celosvětově přijímaná záměna příčiny a následku. Po mnoho desetiletí jí podléhali behaviorální psychologové. Až na konci minulého století pomalu měnili názor a tento proces korunovala jedna z hlavních představitelek původních dogmat, Judith Rich Harrisová, když na konferenci psychologů z celého světa vložila do svého projevu tento vtip (rozhovor dvou lidí):
„Johny pochází z rozvrácené rodiny.“
„To mě nepřekvapuje, Johny by rozvrátil každou rodinu.“
A bylo to. To, jaký je Johny, nemusí být zapříčiněno rodinou, v níž vyrůstá. Od té doby začali i psychologové více věřit genetice :-) /hádanka pro fajnšmekry: Víte, proč v Alternation využíváme typologii STRUCTOGRAM?/.
Záměnu příčiny a následku vídám ve své práci denně. Fascinuje mě, jak si lidé vůbec neuvědomují, že někdy při vyhodnocování situace „jedou v protisměru“. Typický je třeba příklad kverulování pracovníků: „Náš nový šéf je strašný despota, drtí nás úkoly, proto mu na to kašlem!“ Jako znalý situace ale vím, že v tomto konkrétním případě šéf pouze uplatňuje direktivní styl řízení jako důsledek dost bídného stavu týmu, který převzal. Většina kolegů vám ovšem v kuchyňce řekne, že naopak díky jeho tvrdému přístupu se je tým (který byl přeci předtím úplně v pohodě) takový, jaký je. Anebo komentář manažera: „Karel je nesamostatný, pořád se mě chodí ptát, co má dělat!“ Karel, vypadající na první pohled jako příčina šéfovy rozmrzelosti, je ve skutečnosti svým přístupem faktickým následkem nejasného zadání a nepopsaných procesů a pravidel ze strany jeho šéfa.
Zkusme dříve, než si na něco uděláme definitivní názor, podle kterého se pak rozhodujeme o dalším postupu, víc přemýšlet, co je v dané situaci skutečná příčina a co jen nevyhnutelný důsledek té příčiny. Tak lépe vyhodnotíme skutečnost a budeme dělat méně špatných rozhodnutí.
Znám člověka, který je stále velmi rozmrzelý, na nikoho se neusměje, není ochoten nezištně pomoci. Příčinou jsou podle něho lidé v jeho okolí, protože „většina lidí je naprosto hrozných, neusmějí se, každý se stará jen o sebe, všichni pořád někam spěchají, atd...“. Jasná kauzalita? Aha. A kterým směrem? :-)
Přeji vám, ať nejen při své práci, ale také během dovolených způsobujete svými akcemi jen samé krásné reakce!
A příště třeba o tom, proč častěji řešíme příčiny, než důsledky :-)
Autorem článku je Roman Fiala.
Comentarios