Princ Husopas aneb sláva našim starým matkám

Václav Hrbek

Těchto několik odstavců věnuji nám, klukům, jimž tak utíká čas, že si skoro nestačili uvědomit, že se z nich stali (možná) muži, vyrostly jim děti, objevili se vnuci a zestárly matky. Píšu, že článek věnuji nám – trochu kecám, terapeuticky ho věnuji sobě, a možná v tom nejsem sám. Holky to s matkami, pravděpodobně, mají jinak.

Jak to máte vy?

Vyzkoumal jsem, vím, že to není na Nobelovu cenu, že děti nestárnou, tedy kluci vůči svým matkám nestárnou.

Určitě to znáte. Ve svém byznysu jste schopni plnit, povětšinou, co se od vás žádá, být ve smluvený čas na smluveném místě, pozdravit, poděkovat, napsat, sepsat, vyřídit, zavolat, konzultovat, doladit, zorganizovat a, ve většině případů, trefit do cíle. Jste dospělí, mladí lidé vám, bohužel, už říkají dobrý den, místo ahoj, pokud to nenařizuje firemní kultura. Pro vnoučata jste dědeček a dívají se na vás jako na obra. Jednou bych chtěl být dědeček Humberto.

V roli syna se ale naprosto ztrácím. Moje maminka je vlídný, milující terorista. To říkám s láskou. A z ženy, které stačilo jednou něco říci, a bylo to jako vytesat do kamene, je babička, které ubývají síly. Někdy to vypadá, že naštěstí, zaplaťpánbůh neubývají.

Ale třeba to také zažíváte…

Podmínky „na bojišti“ se mění každou sekundu. Má totiž u některých léků zásobu, ale některých má málo. Dostávám požadavek, abych sehnal určité léky a určité hygienické pomůcky. Zrovna tato kategorie jí dochází, má je do soboty, tedy v neděli by potřebovala další – tedy celý příběh začíná s týdenním předstihem.

Poctivě si fotím krabičky léků a píšu mail praktickému lékaři s prosbou o recept. Ten mi volá hned druhý den, domlouváme se, že zavolám sestře, ona mu to připomene, recept mi pošle, ale na pomůcky si papír musím vyzvednout. Takže se domluvíme kdy, a pro ten papír, co nelze poslat do mailu s čárovým kódem, si dojedu. Vše se zdá být OK.

Plánuji, že v týdnu najdu čas, doletím do ordinace, vyzvednu papír na pomůcky, vyzvednu léky z receptu v mailu, stíhám akorát maximálně do soboty doručit zásilku.

Od maminky mám denní motivační telefonáty, zda už jsem to s doktorem vyřídil. Pravda, krabičku jsem si fotil v neděli, ale zvládl jsem to, pokud si dobře pamatuji, až v úterý. Nicméně babičce/mámě sděluji, že jedno mi přijde mailem a pro druhé musím dojít. Ta nelení, a další den vyráží s chodítkem k lékaři.

Vy to nevíte, ale je to k němu 350 m, z toho 100 m do krpálu, protože středisko je hned pod kostelem, pár metrů pod nejvyšším bodem naší osady.

A tak mne ve čtvrtek informuje, že si všechno sama zařídila. Zařídila si to tak, že jako šerpa vystoupala na kopec, dostala potřebné papíry a léky dostane až v úterý (přivezou jí to svozem z našeho MNV). Zařídila si to ale všechno sama, co kdyby to to dítě nesehnalo dost rychle.

Ne, nestěžuji si, že jsem jako malý kluk, co nezorganizuje vycházku okolo plotu. Užívám si jí, protože prostě mi je ještě dopřán čas ji mít… A to je nejvíc!

Václav Hrbek, 3.5.2020

Další články autora najdete zde: https://blog.hrbek.info