Dvakrát běž, jednou lež

Petr Friesinger nám poslal další sportovně koučovací reportáž:

/intimní zpověď pasivního účastníka o průběhu závodu Birell Grand Prix 2018/

Není každý závod posvícení a poctivá příprava pojišťuje výsledek. Z toho plyne, že v době vinobraní není pro posvícení místo a sobotní večer jsem vyběhl na deset tisíc metrů krátkou trať naprosto bez pojištění. A při vytrvalostních závodech se zázraky nedějí. Prostě to není fotbal, kde dáte na začátku zápasu náhodný gól a při troše štěstí a spoustě bránění jím potom vyhrajete 1:0. Tady prostě buď naběháno máte anebo nemáte. Takže zatímco většinou se umísťuji v mé osobní kategorii „Kluci nad metrák“ dost vysoko (koneckonců u desetikilometrové trati to ještě jde, ale u půlmaratonské či maratonské už není mezi námi „přescenty“ zase tak početná konkurence), letos jsem se vytvořením velmi kvalitního pražského „antirekordu“ umístil spíš daleko. Přitom jsem dělal, co aktuálně šlo, abych i letos pokořil aspoň moji osobní „hranici hanby“. Tedy jednu hodinu. Jenže neklaplo ani to, ono mi to v duchu motta „když to nejde, tak to aspoň běží“, běželo prostě dost pomalu.

/optimistická chvilka aneb není třeba vidět všechno jen černě :-)/

Ovšem abych byl při popisu závodu aspoň trochu věrný mému bezbřehému optimistickému naladění trenéra osobního úspěchu, našel jsem na svém výkonu i některá pozitiva. Třeba to, že mě letos konečně nepředběhla moje praktická lékařka. Ovšem pro zachování objektivity nutno podotknout, že asi jen díky tomu, že se letos nezúčastnila :-). Kromě toho je třeba si přiznat i fakt, že to byl vlastně takový hezký intimní večer pod rouškou tmy. Protože kromě mě se ho už zúčastnilo jen dalších nějakých 6.000 sportovních nadšenců. A optimisticky působí i fakt, že po doběhu bych se snad radši neviděl, což mi bylo taky umožněno, protože jsme dobíhali už za úplné tmy. Takže vlastně i tma a stinná stránka může být někdy světlým bodem :-).

/Friesingerova relativita běžeckého času/

Na běhání se mi moc líbí, že vlastně každý se může - podobně jako třeba při golfu - poměřovat sám se sebou, má vlastně svůj osobní handicap. Taky čas jedna hodina je pro někoho až nedůstojný, ale pro někoho je to pořád ještě docela proběhnutí a sportovní výkon. Tato relativita mě většinou napadne při seminářích timemanagementu. A slibuji, že o ní budu přemýšlet za týden v Ústí, kde na to budu mít času víc než dost. Takže ji následně rozvedu víc a neopomenu přidat náležitou pointu. Těšte se, půlmaraton nám nápady přinese :-).

/koutek businessových paralel/

Mezi základní manažerské dovednosti patří bezpochyby poskytování rozvojové zpětné vazby a mezi cenné vlastnosti jistě zdravá sebereflexe. Ovšem prostě ne každý musí být nutně manažer. To mi dost názorně potvrdil sympatický starší pán (jak jsem však potom při čtení výsledků zjistil, je o 4 roky mladší než já J), který doběhl někde kolem mě a při čekání v odchodovém koridoru za cílem se nechal slyšet, že „jo, jsme v cíli a docela jsme běželi slušně, i hodně lidí je ještě za námi, je to dobrý, co?“. No, nejspíš jsme asi běželi bez faulů (rozuměj slušně), takže to nejspíš tedy je ještě dobré. Ovšem jak víme všichni ze školy, dobré je pouze za 3 :-(…

/a ještě závěrečné poučení z této sportovní akce/

Takže jestli jsem si po doběhu - i přes veškerou snahu a vlastně naplnění maxima mých aktuálních možností - připadal jako nula, co se bude dít příští sobotu? Teď to byla jen „desítka“, ale za týden se běží v Ústí půlmaraton. Tedy více jak dvakrát tolik, takže to po doběhu vypadá na to, že se budu asi cítit semletý jako mouka dvounulka. Nebo že by to snad bylo celé v …. :-)? Nechte se překvapit, však já budu na trati zase tak dlouho, že něco z myšlenek zase přenesu do monitoru…

A závěrem opět vydávám tradiční uklidňující čestné prohlášení pro všechny naše klienty i potenciální klienty, že při vší skromnosti jsem zcela určitě o mnoho lepší trenér a konzultant než běžec 😊.