Krize jako příležitost?

Sedím v křesle svého 1kk. Gauč mi okupuje můj, nyní 24hodinový čtyřnohý spolubydlící, a přemýšlím nad tím, jak v této době hledat nějakou příležitost. Je to strašný klišé. A ty já nemám ráda.

Myslím, že jsme prostě v bryndě. Většina z nás. Nazývat to nějakými sluníčkovými metaforami mi přijde nedůstojné. Jsem si ale jistá tím, že se v minulosti lidi museli poprat s daleko většími průšvihy, než je nějaký ozubený, kulatý společník. Moji prarodiče zažili války, zažili nedostatek, neměli internety, neměli televize, neměli ani mobil. Nedostávalo se jim takové možnosti vzdělávání, výběru zaměstnání, nemohli jen tak napsat článek, kterým by vyjadřovali svůj názor na cokoliv.

My žijeme v době, kdy nám dělá problém se na pár týdnů zavřít doma s Netflixem v telce a chlazeným prossecem v ledničce. Zvláštní, ne? Proč?

Jsem mileniál. Moji rodiče byli vychováváni v době socialismu a komunismu. Já měla od malička problém s autoritami. Oba mě ale učili jisté autority uznávat. Z třídních schůzek pravidelně jezdili nabroušení, já na ně čekala s polštářem usazeným na mé zadnici. Jeden z rodičů mě zároveň učil, že mohu mít na věc jiný názor a není špatné ho zmínit. Musím ale RESPEKTOVAT, že to občas nebude vyslyšeno. Vyrůstala jsem ve šťastné době. Po revoluci vše vzkvétalo, v televizi to byla samá sranda a Komisař Rex v „prajmtajmu“. Můj táta začal podnikat, já mohla studovat, najít si super práci, pak další, pak další… A najednou STOPKA. Velká, červená!

Všechna média, včetně těch veřejnoprávních, se plní katastrofickými scénáři, moderátoři nás vítají ve štítech, do lesa chodíte s rouškou. Drtivá většina korporací přechází na 100% home office, schůzky se odehrávají přes Teams. Ruší se externí návštěvy, ruší se pravidelné dýchánky u ranní kávy, ruší se vzdělávací aktivity. Namísto toho se šijí roušky a míchají desinfekce. Škrtají se rozpočty a začíná se mluvit o propouštění. V létě se většina z nás oklepala, odjela na dovolenou do Čech a v září „kulatej kámoš“ dorazil znova. Opět nezvaně a s ještě větší intenzitou. Jak v tomhle pro pána krále hledat nějakou příležitost?

Nevím. Rozuzlení nemám. Ale vím, že když tenkrát chtěl můj táta po revoluci podnikat, tak šel, zkusil to a vytrval. Když budeme všichni spoléhat na to, že se o nás někdo postará, tak právě bohužel vidíme, jak. Firmy by si měly uvědomit, že každoroční navyšování cílů nevede v tuto chvíli k ničemu dobrému. Neustále honění se za vyšší ziskovostí nebo dokonce šetření je vůbec ta nejhorší varianta, jak se s virem poprat. Občas je fajn utáhnout opasek. My holky ty blažené pocity známe o poznání víc. Kluci si to určitě domyslí :-). Nesmíme spoléhat na stát, musíme prostě skočit a pak cestou roztahovat křídla. A my jednotlivci stejně tak. Děláte fakt to, co jste dělat chtěli? Máte na těch „houmofisech“ docela dost času přemýšlet, tak co něco vymyslet a zkusit? Co třeba začít psát nějaké chytrosti do blogu? Prostě to zkuste, něco z toho vzejde. Buď budete bohatší o zkušenost nebo i v peněžence. A to se prostě počítá!

Takže… Příležitost to rozhodně bude. Jak jí ale využijeme je na každém z nás. Ne na Andrejovi, ne na kurzu koruny ani ne na tom, s jakým finančním schodkem budou hospodařit naše děti. Naše rodiče za nás vybudovali svobodu, pojďme to dotáhnout a k té svobodě přidat i vlastní odpovědnost!

Andrea Barboříková, HR manažer