Překvapivý význam celoživotního vzdělávání

Znáte a používáte v praxi? (část 20.)


(Tento text není o politice, je o seberozvoji)

Dnes existují dvě sociální skupiny, které prožívají svoji velkou krizi. V mnohém jsou si obě tyto skupiny podobné.

Jedná se o politiky a o manažery v korporacích a velkých firmách obecně.

Ne, nebojte se, nebudu psát o krizi, způsobené celosvětovým řáděním koronaviru. Krize manažerů i politiků začala už dávno předtím a opravdu za ni nemůže pacient nula z Wu-Chanu. Krize spočívá v tom, že obě tyto skupiny, celosvětově dost početné, jaksi postupně ztratili svoji původní identitu. Již delší dobu hledají novou. A není pro ně jednoduché svoji novou roli najít. To, co a jak doposud dělali, totiž už nějak není poptáváno...

Rolí politiků by nemělo být to, čemu oni sami v poslední době propadli a urputně se snaží být v tom úspěšní: totiž konkurovat globálnímu byznysu. Vymýšlet nové „projekty“. Řídit obrovské skupiny lidí. To se jim nikdy nepodaří. Jejich rolí by dnes naopak měla být starost o lidi, služba občanům.

Rolí manažerů by také nemělo být to, čemu oni sami propadli a urputně se snaží být v tom úspěšní: totiž rozhodovat o každém detailu ve firmě, budovat si pozici, živit až do smrti svůj status. Vykreslovat svěřený úsek v růžových barvách, držet si svou moc prostřednictvím nepředávání informací dolů. Vést rétorická cvičení. Jejich rolí by dnes naopak měla být starost o zaměstnance, služba svým týmům a podpora jejich samostatnosti a zodpovědnosti.


Politici v demokratických systémech zde původně samozřejmě byli proto, aby prosazovali ideály svých stran. Hlavně ale proto, aby sloužili lidem. Aby vytvářeli takové systémy, pravidla a prostředí, které lidem dávají pocit bezpečí, zpřehledňují a ulehčují život. Dnes mají politici zato, že jejich jedinou rolí je, aby nás řídili, využívali a manipulovali směrem, který je výhodný pro ně. Pro stranu. Chcete důkaz? Žádnou konkrétní kauzu. Stačí, když se podíváte na povolební tiskovou konferenci vítězné strany: jásot, smích, radost, řev, zpěv, šampus teče proudem, plácání po ramenou... Čtu to: „Tak to máme! Super! Zase čtyři roky vládneme! Paráda!“ Z čeho se ti lidé před kamerami radují? Vždyť jim přeci právě teď lid svěřil péči o sebe, o republiku, o komunitu, těžkou dřinu. Očekával bych proto spíš klid, pokoru, velkou vážnost odpovídající situaci. Spíš než bezbřehou euforii bych tedy rád z tváří vítězů voleb četl třeba: „Děkujeme, moc si toho vážíme a jsme si vědomi, že nás čeká těžká a zodpovědná práce ve váš prospěch. Trochu se bojíme, zda to vše zvládneme. Nemáme na všechno řešení, ale budeme vám naslouchat a sloužit do roztrhání těla.“

Manažeři měli původně roli řídit svěřený dílčí úsek byznysu firmy, nastavit smysluplně proces a nést osobní zodpovědnost. Ve velkých, početných firmách vytvářet mezičlánky. Dnes je často jejich hlavní rolí hlídat si svoji pozici. A taky sledovat a reportovat „nahoru“ čísla, odezírat ze rtů vedení firmy. Kádrovat. A vytvářet prezentace. Většinu času stráví na neproduktivních poradách, ne se svými lidmi.

Někteří z politiků i manažerů si tento nonsens už uvědomili a začínají hledat svoji novou roli. Roli sloužícího, podporovatele. Chápou, že je potřeba změnit stávající paradigma.

Většina ostatních je zatím ale ve fázi nevědomé neznalosti. V pohodě přesto nejsou. Diví se, co se to děje a proč jim nikdo nerozumí... No, upřímně: ono to nám, plebejcům (občanům / zaměstnancům) někdy fakt připadá, že jsou politici / manažeři úplně mimo. Že nám jsou k ničemu. Že nerozumí našim problémům. Že nakonec stejně všechno musíme udělat my a jim hlavně včas zaplatit daně / reportovat. A oni jen pořádají tiskové konference / chodí po poradách.

Manažeři i politici mají z logiky svého (často sociopatického) vnímání statusu „šéfa“ nutkavý pocit, že musí něco řídit, lidé je musí poslouchat a být jim vděční za jejich rozhodování (určitě se to netýká všech, jsou výjimky potvrzující pravidlo, hodně jich znám a jsem tomu moc rád, je pro mě ctí s některými z nich v různých projektech spolupracovat).

Všichni dnes ale vidíme, že to, jak sami sebe vidí mnozí manažeři / politici neodpovídá realitě. Firma / svět si žije svým způsobem, svým tempem. Věci se prostě dějí a zaměstnanci / občané na to reagují, povětšinou správně. Firmy a státy proto v zásadě fungují. Zaměstnanci / občané nemusí poslouchat a nemusí být vděční. Z firem třeba často slýchám, že nejlépe se pracuje, když je manažer na dovolené. A příklad z politiky? Občané České republiky sami zastavili epidemii zlého viru. Sesbírali na to peníze, vymysleli roušky, ale i plicní ventilátory a filtry z nanovláken. Vyrábějí, kooperují, sdílejí, pomáhají si. Bez zásadní pomoci státu.

Ti zaměstnanci v korporaci s manažerem na dovolené i občané našeho státu v těchto dnech dosahují denně skvělých výsledků ne díky podpoře shora, ale navzdory managementu / vládě. V případě firemní oblasti pro jistotu ještě jednou připomenu, že tady jde trochu o nadsázku. U státu nikoli.

Proč to takhle je? Proč jsou manažeři a politici pomalu ale jistě přežitým vývojovým stádiem? A bude svět tedy klidně fungovat i bez nich? Nebude. Nečekejte zde ode mne pár revolučních vět o svržení manažerů, oligarchů, buržoustů a podobně. Revoluce nikdy nic rozumného nepřinesly. Než si řekneme, jak to celé vyřešit, když ne revolucí, a než budete číst dál, odpovězte si na otázku, zda vám to tak, jak to dnes v korporacích a politice funguje, vyhovuje. Pokud si odpovíte, že ANO, prosím, nečtěte dál. Pokud byste přeci jen uvítali drobné změny k lepšímu, pokračujme:

Proč většinu zaměstnanců / občanů manažeři a politici prudí? Něco s nimi bude v nepořádku. Ano, to jsme si už popsali. Ale pozor! To, jak to dnes ve společnosti vypadá, není pouze chybou na jejich straně. Chyba je u nás! Politiky, takové, jaké máme, jsme si zvolili ve volbách. A potom v lepším případě čtyři roky neděláme nic. V horším případě se servilně přidáváme a necháváme vézt výtahem moci nahoru. A manažerům (ty jsme většinou nezvolili) nejsme vyrovnaným parťákem. Neklademe otázky, neptáme se, proč se má dělat právě tohle a proč právě tak. Nedáváme jim zpětnou vazbu na jejich práci. V horším případě donášíme na kolegy nebo patolízalsky odsouhlasujeme a chválíme kdejakou pitomost, vyslovenou manažerem. A potom teprve za rohem nadáváme.


Podívejme se, co se v našich firmách a ve společnosti obecně, není-li právě karanténa, denně děje: zaměstnanci chodí do práce, čekají na pokyny a plní je. Mnoho z nich navíc s umanutým workoholismem, další v rolích novodobých otroků. Vyplňují tabulky, o kterých si oprávněně myslí, že jsou k ničemu. Občané zase poctivě chodí na úřady, žádají, čekají, potom děkují..., a platí daně. Šéfové / Politici si tedy nutně musí myslet, že takto je to správně. Tabulky v mailu chodí, daně na účet finanční správy taky... Občas se najde kverulující zaměstnanec, nebo občan (investigativní novinář), který do toho „těm nahoře“ začne kecat. Ti nahoře to ovšem v tu chvíli chápou tak, že je to pouze důkaz toho, že ti „dole“ tomu nerozumí, a že oni přeci postupují správně. Správná rozhodnutí a politické řeči se přeci lidem musí taky trochu vnutit. Vždyť většina je spokojená (že má práci, stravenky, karierní postup, kafeterii, sociální podporu, v blízkosti supermarket, novou montovnu, kanál Labe – Odra – Dunaj už vyprojektovaný, atd.).

Kde je tedy ta naše chyba, kterou jsem výše zmínil?

V tom, že svojí aktivitou / neaktivitou pomáháme vytvářet prostředí, v kterém potom žijí a jsou nuceni řídit / vládnout manažeři / politici. Dokud jim nevytvoříme jiné prostředí, nebudou jiní! Každý živočich se přizpůsobí prostředí, v kterém žije.

Tím, že jsme neaktivní, unavení, zahledění do sebe, do svých hypoték a sociálních sítí, těm „nahoře“ opravdu nepomáháme. Oni si potom totiž myslí, že jsme neschopní, nesamostatní, že jsme takové ovce, které je třeba držet v houfu, říct jim, kde se napasou a kam mají přijít na stříhání. Manažeři a politici nám nevěří! Podívejte se na ty robustní kontrolní systémy ve firmách! Vybavte si někdy až vtipný mikromanagement šéfů! Podívejte se ale také na politiky, kteří nevěří vlastnímu úsudku a slušnosti lidí a stále jen něco nařizují. Dělají to proto, že nám nevěří. Nevidí na naší straně důkazy toho, že jsme samostatní a zodpovědní. Proto na nás manažeři nedelegují. Proto politici zavádějí EET. Paušalizují, zobecňují. Vidí nás jako neschopné, potenciální podvodníky a nařízení si zaslouživší úplně všechny.

A máme tu ten starý známý „začarovaný kruh“: My se chováme tak, jak se chováme, proto se oni chovají tak, jak se chovají a my je za to na oplátku nemáme rádi. Jak z toho ven?

Přestat se konečně bát. Nestydět se za svůj názor. Nelpět na pozicích a statusech. Být otevřený, kritický, pravdomluvný. A k tomu pokorný, pracovitý. Mít nadhled a chápat kontext věcí. A měnit věci všude tam, kde vidíme, že by se měnit měly. Ne čekat, až je „někdo“ změní. Ne kritizovat. Prostě jít a udělat to tak, jak si já myslím, že to má být. S veškerou svobodou toho rozhodnutí a odpovědností za něj. Tím začneme motivovat k podobnému chování i ostatní. Tím začneme měnit prostředí.

Jestliže ve firmě začneme pracovat na změně prostředí a zvyklosti, jako nařizování, kontroly, reporty, zatajování informací začneme měnit v diskuse, sdílení, delegování a transparentnost, začnou být postupně nutně jiní i manažeři. Přestanou se bát o své pozice, o svoji jedinou pravdu, přestanou mít strach z chyb. Budou nám více věřit. Nebo odejdou. Jestliže v běžném občanském životě začneme měnit prostředí, v kterém všichni žijeme, strach nahradíme svobodou, mlčení rozhodnutím, stádovitost osobní zodpovědností, budou se muset změnit i politici. Nebo odejdou.

Manažeři jsou tu totiž pro nás, ne pro majitele firem. Politici jsou tu pro nás, ne pro „řízení“ globalizace. Tak si je zaslužme!

Ne, tento návrh opravdu není žádnou revolucí! Pouze postupným evolučním měněním sebe sama. Odvaha, vyjadřování svých názorů. Kladení otázek v případech, kdy něčemu nerozumím. Odmítání stupidních nařízení. Svoboda s trvalým pocitem osobní odpovědnosti za vše, co udělám. Pojmenovávání věcí pravým jménem. Žádná relativizace! My, lidé, máme tendenci v případech, kdy se něco povede, říkat, že jsme to my dobře vymysleli, udělali. Když se nám něco nepovede, svalujeme vinu na ostatní. Zkusme to jinak. Udělal jsem něco špatně? Mrzí mě to a děkuji Ti, žes mě na to upozornil a věříš mi, že to nebylo naschvál. Děkuji za to, že mi věříš, že to dokážu napravit a příště udělat správně. Jsem rád, že příště to rozhodnutí zase necháš na mě, budeš mi věřit. Někdo v mém okolí udělal něco špatně? Nebudu na něj nadávat. Řeknu mu to a vysvětlím, co tím způsobil a budu mu věřit, že to příště udělá lépe.

A když mi přesto někdo bude stále jen nařizovat a kontrolovat mě na každém kroku? Když jsem zkusil všechny výše popsané kroky a nepomáhá to? Odejdu do jiné firmy / Příště zvolím někoho jiného :o) Je to prosté. Protože když to neudělám, tak jeho nedůvěra ve mně způsobí, že si nakonec přestanu věřit já sám. Když si o mě někdo myslí, že jsem ovce, začnu se po čase jako ovce opravdu chovat.

Abych ovšem dokázal zrealizovat změnu byznysového nebo politického prostředí skrze sebe sama, musím chápat v mnohem větším rozsahu, než jsou možnosti tohoto článku, jak věci fungují, jak probíhá komunikace, co je to proces. Jak fungují vztahy. Jak funguje tým. Musím vědět něco málo o psychologii, manipulaci, ale i o ekonomii a třeba i fyzice. Měl bych znát dějiny minimálně Evropy, abych se nenechával překvapovat a nebál se pak každého aktuálního dění. Stejně tak, abych třeba našel odvahu odejít z firmy, musím znát a umět hodně ze svého oboru. A taky z oborů souvisejících. Pak se mohu svobodně a zodpovědně rozhodnout. A tak dále. Mohl bych ještě dlouho pokračovat.

Tak už jen krátké shrnutí: Měli bychom se celý život neustále vzdělávat, pracovat na sobě, učit se novým věcem, sdílet své vlastní zkušenosti a získávat moudro ze zkušeností jiných.

Potom budeme rovným partnerem svému manažerovi / politikovi. Tím oběma těmto sociálním skupinám pomůžeme překonat jejich krizi a najít novou, smysluplnější roli ve společnosti :o)

Váš Roman Fiala


Mohlo by vás také zajímat: https://www.alternation.cz/post/patří-politika-do-byznysu

info@alternation.cz      +420 602 268 483   

  • Instagram - Black Circle
  • Facebook - Black Circle
  • LinkedIn - Roman Fiala
  • YouTube - Alt

Naši partneři v oblasti lidských zdrojů Peopledrive.