Princip subsidiarity

Co že to vlastně je? Jedná se o klasický pojem z politické filozofie, kterému se v teoretické rovině věnoval už například Tomáš Akvinský nebo Immanuel Kant. O tomto principu pojednával také papež Pius XI. v papežské encyklice Quadragesimo Anno z roku 1931: "Stejně nesprávné jako brát jednotlivcům to, co by dokázali sami, vlastní pílí a iniciativou, a svěřovat to komunitě, je nespravedlností a velkým zlem a porušením řádu i přisoudit vyššímu sdružení něco, co může vykonat nižší a podřízená organizace."

Subsidiarita (z latinskéhosubsidiaris – pomocný, podpůrný) se užívá často v politickém životě. Znamená zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni, jak je to jen možné. Tedy co nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Princip subsidiarity je opakem centralismu, je prohloubením myšlenky demokracie. Zdůrazňuje decentralizaci a nezastupitelnou úlohu samospráv.

Princip subsidiarity je taky často používán v pracovním právu. Znamená, že vyšší právní norma, respektuje závaznost nižší normy v oblasti, které se nižší právní norma věnuje. To může v praxi znamenat, že jakmile je nějaké téma zmiňováno a podrobně rozvedeno v Zákoníku práce, pak se postupuje podle něj a nepřihlíží se k Občanskému zákoníku.

Laicky řečeno tedy princip subsidiarity říká něco v tom smyslu, že když se dá nějaká záležitost vyřídit na nižším stupni řízení, než kde se nacházím já, nechám ji tam vyřídit a nepletu se do toho. Takže něco prostě zvládne parťák a nemusí chodit za mistrem. A mistr ho to taky nechá samostatně vyřešit a nezasahuje mu do jeho kompetencí. Případně o tom třeba ani neví. Proč taky?

A teď se pojďme podívat na několik příkladů, ať máme možnost posoudit, zda je zde princip subsidiarity dodržován. Záměrně se vyhnu mnoha politickým kauzám, kde by se o tom dalo z pohledu obyvatel ČR zdárně pochybovat. Namátkou mě napadá třeba dost ožehavé téma, že po mnoha desetiletích, kdy jsme vyráběli „RUM“ už vyrábíme většinou jen „TUZEMÁK“ a podobné nápoje.

Ovšem z politického ranku přece jen aspoň jeden případ za všechny. Relativně nedávno byla tisková konference, na které vystupoval mj. ministr zdravotnictví jedné republiky. Tedy v podstatě hierarchicky nejvýše postavený manažer na dnešní problematiku koronaviru. Ten, který velmi správně nechává mnoho odborných záležitostí na svém náměstkovi, který je specializací epidemiolog. Ovšem zároveň ten, který byl na této tiskovce vyzván premiérem země, aby „nebyl slušný a jmenoval“... Víte co dělal v tu dobu PRINCIP SUBSIDIARITY? Nejspíš 😪 nebo nebyl přítomen. A tak to mají i některé hlavy států, pro příklad nemusíme chodit zrovna daleko. Zůstaňme klidně doma, v české kotlině. Tam, kde názor prezidenta dokáže ovlivnit i pohled ministra školství na to, zda a kdy se mají děti vrátit do školních lavic. Nebo můžeme chodit daleko, třeba namátkou do USA…

Mimochodem kdybyste byli premiér nějaké menší země uprostřed Evropy, že byste taky slíbili osobně dovézt roušky do té nemocnice, kde chybí? Aspoň tak se to stalo v polovině března letošního roku u nás. Jen s tím doplněním, že pan premiér nakonec nikam nejel. Že by přece jen znal a dodržoval PRINCIP SUBSIDIARITYa někoho tam poslal? Nebo že by ty roušky a respirátory v tu dobu snad ještě neměl, protože je občané této republiky (subsidiarita sem, subsidiarita tam…) dosud neušili?

A kdybyste byli ředitel nemocnice, asi byste měl řídit chod své nemocnice. V souladu se zákony této země, ale i svými kompetencemi a svědomím. Pominu, jak to vypadá „nad vámi“ a zda vám do toho třeba někdo nemluví zbytečně, nekvalifikovaně a často. Když však někdo rozbije na chodbě nemocnice baňku s krví, kdo ji uklidí? Samozřejmě logika by byla, že to bude ten, kdo ji rozbil. Ovšem co když to byl pacient? Budete ji nutně uklízet vy nebo primář hematologie? Asi ne. Takže docent z chirurgie? Asi taky ne, protože nejspíš by na to vcelku v pohodě stačila uklízečka, která má na starosti toto patro.

Další otázka je z jiného soudku. Myslíte, že je třeba možné, aby nějaký ředitel ignoroval svoje náměstky, vedoucí a jiné podřízené manažery a měl občas snahu o všem rozhodovat osobně, o všem vědět a do všeho mluvit? Že ne? No jasně, že ne, takový ředitel přece nikde neexistuje, to by byl sám proti sobě. A tak krátkozraký žádný TOP manažer není, takže nemůže být ani u vás ve společnosti. To jsem vás jen tak trochu zkoušel, ale vy jste mi samozřejmě nenaletěli 😊.

A co třeba příklad z domova. Dejme tomu, že budeme mít čtyřčlennou rodinu. Táta, máma (kvůli genderové vyrovnanosti možná taky máma, táta, no prostě rodiče) a dvě děti školou povinné. Kdo si myslíte, že by měl vynášet odpadkový koš? Nejspíš ten, kdo nebude ráno vstávat do práce a kdo nepojede s autem vyměnit zimní pneumatiky za letní. Proč by to vlastně mělo být jinak, no ne? /I když někde v psychologickém pojednání jsem četl, že ve vyloženě demokraticky fungujících rodinách si můžeme při výchově dětí s nimi o vynášení koše třeba střihnout. Prý to podporuje kamarádský vztah a přátelské ovzduší uvnitř rodiny/.

Tak věřím, že po tomto množství různých ukázek a situací je vám to už jasnější. A protože jsem právě prohrál 2:3 „střižbu“ s naší nejmladší dcerou☹, jdu s košem a už vám nic dalšího nenapíšu.

Dodržování principů ku prospěchu všech vám přeje

Petr Friesinger

+420 773 33 77 55   petr.friesinger@alternation.cz