Než mě budou koučové čtoucí tento příspěvek lynčovat, předesílám, že i já jsem akreditovaný kouč. Takže tak trochu … no prostě „… do vlastního hnízda“.


O důvodu, proč se moje úvahy ubírají tímto směrem už jsem se krátce rozepisoval v mém příspěvku na LinkedInu nazvaném „Koučové jsou (ničemové) k ničemu“. 


Byl jednou jeden…, klasický začátek pohádek i mého příběhu, o který se s vámi chci podělit.


Tedy byl jednou jeden ředitel, kterého jsem koučoval. Vedl výrobní firmu, prostě fabriku. Potkávali jsme se tak 1-2x měsíčně a naše rozhovory byly velmi zajímavé z obou stran. 


On byl spokojený, já s jeho přístupem i rozvojem taky.


Až jednoho dne přišel nějaký zamyšlený a rovnou na začátku setkání mi řekl proč. Prý se ho zeptala manželka, proč má kouče. On, který vede společnost s několika stovkami zaměstnanců. On, který má vysokou školu a léta praxe v oboru. Je odborník na provoz, firmu už nějakou dobu řídí, takže má i zkušenosti. A ten kouč ani není strojař, vždyť on tomu nejspíš vůbec nerozumí a nerozezná frézu od soustruhu. Tak jak mu takový člověk může radit, proč on si takové rady vůbec připouští a proč se jimi řídí? Nebo jestli se jimi neřídí, tak potom ho přece už tuplem nepotřebuje.


Prostě za vším hledej ženu. Docela mě tou historkou pobavil. Ano, pobavil. Vůbec mě v ten okamžik totiž nenapadlo, že je konec spolupráce. Věřil jsem si a věřil jsem především jemu.


Co tedy následovalo dál? Popíšu vám to takřka doslovně. Jistě by se to hezky četlo jako přímá řeč, rozhovor pana ředitele se mnou. Jenže kdo by se s těmi uvozovkami a různými interpunkčními znaménky psal, že? Navíc by tím trochu hrozilo, že bych se mohl třeba nepozorností dopustit nějakého faulu na češtinu, a to bych nerad.


Nejdřív jsem mu poděkoval za upřímnost a přímé jednání. Potom jsem pochválil jeho ženu za zájem i tento postřeh. A jednoznačně jí dal za pravdu, že strojař opravdu nejsem (i když tedy jaký je rozdíl mezi frézou a soustruhem už pár let vím😊). Trochu ho to udivilo, nejspíš čekal nějakou jinou argumentaci. Bylo na něm i vidět, že chce v koučovacích setkáních pokračovat, ale co má říct doma, že?
Takže jsem se zeptal, jestli mu opravdu radím. No, prý málokdy. 


V ten okamžik jsem si vzpomněl na referenci, kterou na mě dal jiný koučovaný klient, paní doktorka Vojtová, zdravotní ředitelka OZP. Zněla: „Petr na mé problémy a otázky zásadně nedává odpovědi. Debata s ním ale způsobí, že si vlastně odpovím sama a zjistím, že řešení dávno znám. Potřebuji vůbec kouče? Nesporně ano!“ 😊 Takže když Vám neradím, tak k čemu mě vlastně máte, zeptal jsem se pana ředitele. Když Vy mi Petře dáváte tak divné otázky, které by mě nikdy samotného nenapadly. 
A já o nich potom přemýšlím a hledám nejen odpovědi, ale i to, proč jste se mě na to zeptal. Vymýšlím nová řešení a alternativy, postoje, a pak se Vás zeptám na Váš názor. No a Vy mi stejně málokdy něco poradíte, ale když mi dáte další otázku, která mi dává smysl, tak vím, že jsem na dobré cestě.


To se mi moc hezky poslouchalo, a tak jsem se v pár dalších větách utvrdil, že to tak opravdu vidí a že mu to pomáhá a posunuje ho to dopředu. A že tedy tu fabriku jednoznačně řídí jenom on, a když mu v tom někdo z manažerů kolem něj radí, tak to ale opravdu nejsem já. Potom jsem se ho zeptal, jestli by to takhle dokázal říct svojí ženě.


Každá pohádka má dobrý konec, jinak by to nebyla pohádka. Na příští naší schůzce mě totiž vítal pan ředitel s úsměvem od ucha k uchu a že prý mě pozdravuje jeho manželka😊 


Tento příběh ale nemá dobrý konec. Nemá totiž žádný konec. Má ale dobré pokračování. S panem ředitelem jsme se asi po roce rozloučili, že už je velký kluk a má spoustu věcí vyřešeno a že mi moc děkuje. Měl jsem radost, že to tak vnímá a že měla naše společná práce nějaký efekt a výsledky. I když si asi říkáte, že jsem měl být spíš zklamaný, že spolupráce skončila.


Právě můj pohled na tento fakt bych tu taky rád zmínil. To, že má někdo v manažerské pozici na „výplatní listině“ kouče třeba 10 let (u sportovců je to trochu jinak), nechápu totiž jako pozitivní prvek. Spíš naopak, nemělo by podle mě být cílem, že se z kouče stane třeba jakási permanentní berlička nebo opravdu ten „pan chytrý Radil“, který je s manažerem „forever“. 


A jestlipak víte, proč jsem napsal, že má tento příběh s panem CEO dobré pokračování, a ne ten pohádkově dobrý konec? Tak to je opravdu skoro jako v pohádce. Před měsícem mě totiž pan ředitel po letech opět oslovil, že by se se mnou aktuálně chtěl zase nějakou dobu potkávat, protože chystá ve firmě velké změny a nechce na to být sám. Že prý uvítá nějaké ty moje „hloupé koučovací otázky“, aby se mohl lépe a komplexněji rozhodovat. Koučování je totiž někdy vlastně příběh na pokračování nebo příběh bez konce.


A koučové? Jsou tedy zbyteční?


Z výše uvedeného možná spíš plyne, že „koučové jsou na draka“. Tedy myšleno tím takoví trochu chrabří princové či chytří hloupí Honzové, kteří bojují se zlem a zachraňují tím princezny, aby nepřišly o život. 


Ať vás všechny vaše kroky dovedou do pohádky, ať už s koučem nebo bez něj, přeje 


Petr Friesinger